Jirina Siklova 2015
Jiřina Šiklová

Text je součástí výběru top článků roku 2021. Při této příležitosti ho odemykáme. Pokud vás zaujal a chcete podpořit nezávislou novinařinu, budeme rádi, když se stanete naším předplatitelem.


Reklama
Reklama

Jan Šikl netruchlí. Klienti i přátelé tohoto známého pražského psychoterapeuta jsou trochu překvapení, někteří dokonce mírně znepokojení. Janu Šiklovi totiž před pár dny zemřela maminka a dalo by se čekat, že ho v těchto chvílích bude svírat lítost a žal. Nicméně není tomu tak. „Připadám si sám trochu podivínsky a uvidím, co bude za pár dní, třeba mě to ještě překvapí,“ říká Šikl ve své pracovně na pražském Žižkově. Nad ztrátou blízkého člověka samozřejmě pociťuje ohromný smutek, ale zároveň s ním i vnitřní klid, štěstí a vděčnost nad tím, jakým způsobem jeho matka, známá socioložka Jiřina Šiklová necelý měsíc před šestaosmdesátými narozeninami odešla ze světa: po láskyplném rozloučení a modlitbě s rodinou a s díky za život, v němž by – jak se svěřila blízkým – neměnila vůbec nic. A taky poté, co si do nemocničního pokoje objednala vychlazenou plzeň a s charakteristickou rázností odmítla nabídku zdravotní sestry, jestli k ní nechce brčko.

„Nejsem specialista na umírání, ale bylo to fascinující,“ říká Jan Šikl. „Svět je v pořádku, může odejít.“ Dlouhý a bohatý život Jiřiny Šiklové, prožitý vnitřně svobodně, i když z větší části v nesvobodných poměrech a chvílemi i za zdí kriminálu, nabízí skutečně mimořádný příběh.

V každé kaši za kvedlačku

Dcera pražského očního lékaře a učitelky projevovala touhu být u veřejného dění, angažovat se od útlého věku, rodiče si ji prý dobírali, že musí být „v každé kaši za kvedlačku“. Absolventku dívčího gymnázia Minerva, které kdysi vydupala ze země Eliška Krásnohorská, toto puzení ovšem nemohlo nasměrovat ke studiu sociologie, protože vědní obor, na jehož zrod v českých zemích dohlížel TGM a který kvetl za první republiky, zlikvidovali nacisté a komunisté se po válce neměli k jeho obnovení, protože ho považovali za „buržoazní pavědu“.

31D_archiv rodiny
Energická…

Zavedlo ji nicméně ke studiu filozofie a historie na Karlově univerzitě, ale zejména ji v kombinaci s mladistvým idealismem přivedlo do řad KSČ, kam vstoupila ve druhé polovině padesátých let po konci stalinistické éry. „Vždy potřebovala být u něčeho důležitého, něco ovlivňovat,“ říká její blízká spolupracovnice Jana Hradilková. „A tehdy jí tuhle podmínku splňovalo členství ve straně.“

K angažmá v KSČ se pak opakovaně a bez ostychu vracela. Když se jí Lucie Vopálenská a Michal Plzák na počátku května v jednom z jejích posledních interview určených pro připravovanou knihu rozhovorů o smrti ptali, co se jí v životě nejvíc povedlo, zmínila právě skutečnost, že nikdy svoje angažmá ve straně nezakrývala ani se z něj nevykrucovala.

Jiřina Šiklová tak sice měla v kapse stranickou průkazku, zároveň to však byla společně s Janem Sedláčkem právě ona, kdo v Československu prosadil obnovení studia sociologie, byť jim hodně pomohlo, že se obor v té době rehabilitoval také ve spřáteleném Polsku. „Přestože v Československu v té době nějaké výzkumy probíhaly, obnovení katedry bylo tehdy naprosto zásadní,“ říká Jiří Buriánek, který katedru po revoluci vedl více než dvacet let.

A přestože plnokrevná renesance sociologie jako důležitého studijního oboru trvala jen pár let, než ji v roce 1968 překazila okupace vojsky Varšavské smlouvy, položila Šiklová s kolegy pevné základy, z nichž se nečerpalo jen po sametové revoluci, ale do jisté míry i za normalizace. Ve fakultní knihovně totiž zůstaly knihy posbírané během četných výjezdů Šiklové na německé, rakouské či nizozemské univerzity a část lidí vychovaných Šiklovou na fakultě dál působila.

Sama Jiřina Šiklová však v tu dobu už byla jinde. Z katedry sociologie ji noví vládcové univerzity vyhodili jako úplně první a na společenském žebříčku se také propadla nejhlouběji. Zatímco část jejích spolupracovníků na škole zůstala, jiná odešla na méně exponované pozice, Jiřině Šiklové byly k obživě povoleny jen manuální profese, přičemž v prvních letech normalizace se živila především jako uklízečka.

Tento společenský pád však nebrala nijak tragicky. To podle rodiny, přátel a spolupracovníků nebylo způsobeno jen její mimořádnou odolností a adaptabilitou, s jakou procházela obtížnými situacemi, ale také celoživotní „sociologickou“ optikou, s níž pro ni žádné životní okolnosti nebyly nezajímavé či nehodnotné, protože každou viděla jako příležitost pozorovat lidi, dozvědět se něco o společnosti, o tom, jak funguje.

„Samu sebe chápala jako výzkumný materiál,“ říká Jana Hradilková. „Takže každá situace, v níž se ocitla, byla zajímavá. Doslova každá.“ Tento přístup pak aplikovala i na kritické reakce, které svým veřejným vystupováním vzbuzovala, včetně sprostých dopisů, na něž podle Hradilkové odpovídala jemně ironickým tónem, ale zásadně slušně – i když jinak v běžné komunikaci obvykle nešla pro sprosté slovo daleko a byla to jedna z jejích výrazných charakteristik.

„Bylo to trochu, jako by nás vychovával partyzán. Zároveň nebyla úzkostná a nebála se.“

Tweetni to

31E_archiv rodiny
… angažovaná…

V nejextrémnější podobě se tento „studijní“ přístup ukázal během ročního pobytu ve vazbě, kam se Jiřina Šiklová dostala na počátku osmdesátých let za organizaci pašování literárních a informačních zásilek mezi exilem a domácí opozicí. „Na místě, kde jiní lidé hubli, padali jim zuby, byli v ohromném stresu, tak máma byla vlastně v pohodě,“ říká Jan Šikl. „Brala to jako příležitost dostat se mezi lidi, mezi které by se jinak nedostala. Vidět hraniční situace, které by jinak neviděla.“ Ve vazbě si četla, učila spoluvězeňkyně anglicky, vyráběla betlém z chleba, hrozící konflikty s některými agresivními spoluvězeňkyněmi řešila tak, jak je v tomto prostředí zvykem – ručně. Přitom jí za její „protistátní zločin“ hrozilo deset let vězení.

Skvělé místo pro konspiraci

Mimořádně zajímavou a určující pak pro ni byla práce v pražské Thomayerově nemocnici, kde působila jako asistentka na geriatrickém oddělení a sociální pracovnice bezmála celou normalizaci. Jednak proto, že zde našla ideální prostředí pro zmíněné pašerácké operace, které dlouho prováděla přímo pod nosem režimu a jeho jinak všudypřítomných bezpečnostních složek. „Nemocnice je skvělé místo pro konspiraci,“ vzpomínala na to v rozhovoru pro tento list před šesti lety. „Bylo tam dvanáct pavilonů a na čtyři z nich jsem měla volný přístup, protože tam naše oddělení něco dělalo. A do špitálu může přijít každý, aniž by byl podezřelý.“

Mimo jiné skrze nemocnici tak proudila intenzivní komunikace mezi domovem a zahraničním exilem, které se režim bál a pokoušel se ji ze všech sil zastavit: nejprve šlo o šifrované dopisy, vzkazy, rukopisy, později se přidaly knihy, nahrávky i filmové materiály.

Všichni blízcí Šiklové zdůrazňují, že ji nelze snadno zařadit, že každá zužující charakteristika, ať už se o ní mluví jako o „socioložce“, „chartistce“ nebo „angažované intelektuálce“, zcela nevystihuje celek a mnohovrstevnatost její osobnosti a jejích mnoha životních kariér. A nikde to není více patrné, než když si čteme podrobnosti pašeráckého kanálu, který mimořádnou promyšleností do posledního detailu a odvahou, s jakou byl organizován, jako by vypadl ze špionážních románů Johna le Carrého. Nikdo neměl všechny informace, kurýři se neznali, pravidla byla vysoce konspirační, ale zároveň jednoduchá natolik, aby lidi nestresovala příliš, poslové, kteří zásilky přinášeli nebo vyzvedávali, vždy měli „oficiální“ důvod na tom kterém místě být. Jiřina Šiklová uměla odhalit, jestli ji někdo sleduje.

31C_archiv rodiny
… rázná.

Šifrovalo se podle klasického triku s knihou – obě strany komunikace měly stejnou knihu, čísla na vzkazu určovala číslo stránky, řádku a písmen a podle toho se skládala slova. Kniha ale byla vybraná pečlivě tak, aby vyšla pokud možno jen v jednom vydání a nebyla příliš rozšířená. Šiklová také třeba počítala s tím, že estébáci jsou stejně jako většina lidí praváci, takže zásilky záměrně ukrývala tak, aby se k nim dalo snadněji dostat levou rukou než pravou. Nebo počítala s jednoduchými lidskými vlastnostmi – jednu dobu tak například propašované dopisy schovávala do bažanta, který jí visel v kuchyni a po čase už byl trochu cítit. Předpokládala, že žádného estébáka nenapadne ptáka prohledávat. Publicistka a divadelní dramaturgyně Kateřina Jonášová, které o tom Šiklová vyprávěla, ovšem dodává, že nevýhodou systému byl fakt, že dopisy následně stejně jako bažant poněkud zapáchaly.

Operaci taky Jiřina Šiklová podřídila svoje ostatní disidentské aktivity. Přestože bývá řazena mezi přední chartistky, Chartu 77 podepsala až na počátku roku 1989, právě proto, aby nezvyšovala nevítanou pozornost. „Chtěla být u všeho, ale zároveň se dokázala upozadit, když to bylo třeba,“ říká Jan Šikl, který byl mimochodem společně se sestrou do akce částečně zapojen. Podle dohody měl v případě ohrožení (třeba domovní prohlídky) postavit do okna květináč určitým způsobem jako varování nebo matku někam doprovázel a měl za úkol z odstupu pozorovat, jestli ji někdo nesleduje.

A nebylo to jen zapojení do „protistátní činnosti“, čím bylo dětství syna a dcery Jiřiny Šiklové poněkud nestandardním. „Bylo to trochu, jako by nás vychovával partyzán,“ směje se Jan Šikl. „Ale zároveň nebyla úzkostná a téměř vůbec se nebála, takže doma okolo toho nebylo napětí.“ Nešlo nicméně jen o konspiraci proti režimu, ale obecně o život s ženou mimořádného intelektuálního nasazení a ohromného spektra zájmů, jimž se naplno věnovala. Za jeden z typických zvuků provázejících jeho dětství považuje Jan Šikl rachot psacího stroje ozývající se z matčiny pracovny.

31B_foto František Plzák
A teď o smrti. ( Jeden z posledních rozhovorů s Jiřinou Šiklovou)

Zároveň to však podle blízkých neznamenalo, že by neuměla být pečující, pozornou maminkou a později babičkou a nakonec prababičkou. (A pečující, pomáhající stránku Jiřiny Šiklové, která dalece přesahovala rodinu, nakonec vyzdvihuje i řada nekrologů, jež po její smrti vyšly.) Vnukům a vnučkám každou neděli smažila doma řízky, byť oběd často provázelo vyprávění historek z vězení, debata o aktuálních otázkách a často přísná analýza jejich mladických plánů a snů. „Ukazovala nám všem směr,“ říká vnučka Bára Šiklová. A vzpomíná také na emocionální okamžik, kdy babičce poprvé ukázala svého čerstvě narozeného syna – a to v domě na pražském Žižkově, který vlastnil už její pradědeček. Vědomí, že rod na stejném místě pokračuje dál, na Jiřinu Šiklovou mocně působilo.

Imaginace z terénu

Práce v Thomayerově nemocnici pak zcela zásadně ovlivnila kroky a profesní směřování Jiřiny Šiklové po revoluci. Počátkem devadesátých let sice byla přítomná u obnovy katedry sociologie na Filozofické fakultě UK, moc dlouho se tam ale nezdržela. To nebylo způsobeno jen její celoživotní potřebou posouvat se dál, objevovat nová témata, nestagnovat, ale také reálnou zkušeností z nemocnice. „Dokázala brilantně odhadnout, jaký typ problémů nás ve svobodné společnosti čeká k řešení, měla ohromnou – jak říkáme v oboru – sociologickou imaginaci,“ vzpomíná Jiří Buriánek. „A na míru části těchto problémů ustavila nový obor.“ Jiřina Šiklová tak založila a až do roku 2000 na FF UK vedla katedru sociální práce.

Tato sociologická imaginace pak Jiřinu Šiklovou nasměrovala k otázkám, které tehdy málokoho pálily: vedle stárnutí populace a života seniorů zejména postavení žen a mužů ve společnosti a také obtížná pozice etnických menšin, především Romů. „Práce v Thomayerově nemocnici v ní zanechala hluboké stopy,“ říká Kateřina Jonášová, která v posledních měsících s Jiřinou Šiklovou pracovala na obsáhlém rozhovoru určeném do chystané knihy k třiceti letům existence organizace Gender Studies, jež má vyjít letos na podzim.

Díky dlouhodobému, soustavnému pozorování vztahů mezi lékaři a lékařkami, lékařů ke zdravotním sestrám i pacientkám i mezi pacienty navzájem vyvstala před Jiřinou Šiklovou v jasných barvách hluboká nerovnost panující v tehdejší společnosti. Zkušenost z Thomayerky jí zároveň do jisté míry komplikovala návrat do akademických „vzdušných zámků“, kde se problémy popisují a analyzují, ale už se nevěnuje tolik energie praktickým řešením.

40. let Charty 77
Být vždycky u toho. (S předsedou Ústavního soudu Pavlem Rychetským) • Autor: Milan Jaroš

To pak ovlivnilo způsob, jakým se podílela na budování Gender Studies, kde se sice stavělo na akademickém bádání a vědění – základem organizace byla obsáhlá knihovna složená z knih, které Jiřina Šiklová nasbírala po světě –, ale cílem bylo prozkoumání a pojmenování každodenní žité zkušenosti žen, ale i mužů. Odtud se odvíjel také název organizace, který se právě proto záměrně vyhýbal termínům „feministická“ nebo „ženská“. „Nechtěla budovat vědeckou instituci, chtěla vybudovat organizaci, která bude provokovat debatu, dialog,“ říká filmová dramaturgyně Pavla Frýdlová, jež GS spoluzakládala a vedla dlouhodobý mezinárodní orálně historický projekt Paměť žen.

Organizace pak poskytla podporu, zázemí a inspiraci lidem, kteří pak vybudovali organizace či instituce, jež dnes hrají důležitou roli: oddělení Gender & sociologie v Sociologickém ústavu Akademie věd ČR, proFem a ROSA, organizace pomáhající obětem domácího a sexuálního násilí, nebo Národní kontaktní centrum – gender a věda, jež podporuje vědkyně.

31G_jaros
Aby se to konečně pohnulo. ( Jiřina Šiklová s Andrejem Babišem v Letech, rok 2016) • Autor: Milan Jaroš

Výrazné orientaci na konkrétní výsledek pak přizpůsobovala podoby svého angažmá, byť ne vždy se to setkalo s pochopením. Odsudek „svých“ kruhů si třeba Jiřina Šiklová vysloužila cestou, na níž před pěti lety doprovodila Andreje Babiše do míst někdejšího koncentračního tábora v Letech u Písku, kde byli za války shromážděni a českými dozorci před odesláním do Osvětimi hlídáni čeští Romové. „Šlo jí o to, aby se konečně pohnul výkup prasečáku, který na tom místě léta stál a bránil jakékoli pietě, a bylo jí víceméně jedno, s kým o tom bude mluvit,“ říká Jana Hradilková. A právě Sobotkova vláda s Babišem jako ministrem financí o rok později o odkupu prasečáku skutečně rozhodla. Bylo to jedno z mnoha vítězství Jiřiny Šiklové.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Silvie Lauder

vedoucí rubriky, Fokus

Silvie Lauder
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1751

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte