0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Jeden den v životě16. 5. 20214 minuty

Říct si ano v době samých ne

Veronika Jenčková

Budím se zbytečně brzo. Jsem napjatá, jak bude dnešek vypadat. Od původního termínu už je to několik měsíců. Za tu dobu si vládní opatření a s nimi spojené komplikace vynutily spoustu změn a omezení, ke kterým jsme dobrovolně přihodili i antigenní test.

Oblékám vesměs to, co ze mě večer spadlo, na slavnostní šat přijde čas později. Na snídani dorážíme poslední i přesto, že jsme tu přesně. Snoubenci i druhý svědek s manželkou vypadají natěšeně. Spojené stoly v zadní části místnosti jsme už večer proměnili ve slavnostní tabuli, kde zbývá jen doladit pár detailů a naleštit příbory. Společně tak snídáme kávu a bábovku u menšího stolečku, jen nevěstu se nám nedaří posadit. Chvíli něco kutí za barem, pak se rozhodne ozdobit zbylým břečťanem smutný koutek u stodoly. Přemítám, zda je za tím její odpor k nicnedělání, nebo se projevuje předsvatební nervozita.

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

Jdu se hodit do gala. Péči o jednohubky, vývazky a další položky to-do listu přebírají kluci. Rychle se převlékám a pospíchám do pokoje, kde budeme chystat nevěstu. Musíme se o to podělit s manželkou svědka. Zatímco ona má s líčením zkušenosti, já pod tlakem harmonogramu fasuju kulmu, kterou jsem se pokusila použít jen jednou v životě. Naštěstí je to stroj jak z jiného vesmíru a téměř všechno si zařídí sám, na mě zbývá jen včas sundávat prst z čudlíku. Dopadá to dobře, nevěsta je decentně nalíčená a její hlava neskončila v plamenech, nýbrž rozpustilých loknách.

Přicházejí rodiče nevěsty. Všichni v místnosti si dopřejeme pár vteřin hromadného dojetí, které utne svědek se změnou plánu. Ženich nebude čekat na nevěstu pod schody, ale až u oltáře. Nevěsta ještě naposledy zapózuje s příjmením rodičů po jejich boku.

Před startem obřadu matrikářka poučuje o podepisování. A dělá dobře, pořád si nejsem jistá, že vím, co dělám. Zatímco nevěsta s tatínkem zůstává schovaná, my ostatní se řadíme. Ženich s maminkou, za nimi tatínek ženicha s maminkou nevěsty, po nich svědek ženicha a já. Tím procesí končí. Zbývající čtyři svatební hosté tvoří špalír. Vzhledem k velikosti areálu to vypadá komicky, ale taková už je doba – jsou tu jen nejbližší. Alespoň se někdo nepozvaný nemůže zlobit.

Zaujímáme pozice a ženich na špičkách vyhlíží svou nastávající manželku, kterou se tatínek zdráhá předat. Nevěsta má husí kůži a kvítka se jí třesou v ruce. Má původní šaty s odhalenými zády, teď je ale konec studeného dubna, a ačkoli svítí sluníčko, ve stinné stodole je pořád chladno. Krotím chuť po ní skočit se svým sakem a s napětím čekám na její „ano“. Zimě navzdory zní velmi rozhodně. Obřad probíhá hladce a jako vzpomínka na něj nám každému zůstávají propisky z podepisování.

Teď už jen pořádně to zajíst, zdokumentovat, zapít a roztančit. A to se daří. Oběd je výborný a našel se prostor i pro bezmasou variantu, ačkoli se vaří jen pro tucet lidí. Malý počet hostů nám dovoluje improvizovat, a tak si dort dáváme venku na sluníčku. V průběhu odpoledne dojde na tradiční botičkovanou i další způsoby, jak otestovat čerstvé novomanžele i svatební hosty. Na fotografiích se nedá chybět.

Tančení je jediná chvíle, kdy je znát omezený počet účastníků – nic pro vláčky nebo Macarenu. Večer se chýlí ke konci, je znát únava z příprav a emocionálně náročného dne. Ještě vzniká fotografie, na níž s nevěstou myjeme nádobí. Úplně ilustruje DIY náturu její i téhle svatby. Odcházím spát nabitá energií ze sluníčka i všudypřítomné lásky. Po tom šíleném roce jsme takovou událost všichni potřebovali.

Autorka je absolventka žurnalistiky a skladnice.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].