Bohnice

Dnes jsem se, stejně jako včera, probudila na interní JIP jedné pražské nemocnice. V noci mě přemístili z izolace mezi ostatní pacienty – antigenní test byl negativní. Už teď je ale na izolaci další pacientka, může jí být tak kolem dvaceti. Co se jí asi stalo? Možná udělala podobnou hloupost jako já. Kdo ví… nepřekvapilo by mě to.

„Tak slečno Ř., objednali jsme vám tu sanitku do Bohnic. Přijede pro vás kolem oběda.“ Aspoň už tu nebudu zabírat místo vážnějším pacientům, pomyslím si.

Reklama
Reklama

I přes moji naději a ujištění od saniťáků, že si mě tam určitě nenechají, čekám na centrálním příjmu, až pro mě paní doktorka najde volné lůžko. Mám štěstí, nemusím jít na ženské oddělení. Před chvilkou totiž propustili někoho ze smíšeného a už mě tam očekávají.

Když se za mnou na uzavřeném příjmovém oddělení zabouchnou dveře, padne na mě taková zvláštní tíseň. Kdo by si to byl pomyslel, že půl roku po dvouměsíční léčbě na různých odděleních (včetně tohoto) budu zase zpátky. Dokonce na stejném pokoji. „Pokoj se zvýšeným dohledem“, hlásí nálepka na dveřích. Tím dohledem je myšlena kamera v rohu místnosti. Prostě pokoj pro sebevrahy.

Chvíli mi trvá, než se rozkoukám a začnu se bavit s ostatními. „Co tě sem přivedlo?“ „Předávkovala jsem se neurolem a pak se napila dezinfekce… neměla jsem doma alkohol,“ doplňuji rychle těm vytřeštěným očím. Následně se dozvídám, že nás sem všechny, co tu sedíme v kuřárně, přivedlo to samé. Někdo chtěl skočit, někdo se předávkoval a opil. Důvody máme jiné, ale jedno je spojuje: tenhle zku*venej rok. Ta nekonečná izolace, nejistota, jak dlouho ještě a co bude dál…

Čekací doby na individuální terapie jsou dlouhé, prý mám počítat až se třemi měsíci. OK, to vydržím, zapřisáhla jsem se. O týden později jsem už ležela na JIP. Jak zvládnu ty další dva a půl měsíce? Terapii si sama platit nemůžu – kvůli covidu jsem prakticky bez práce. Takže musím prostě počkat. Zavřená ve svém pronajatém pokoji. Sama, bez velkého rozptýlení, které by mě donutilo nemyslet pořád na to, jak je to špatné. Aspoň že mám toho psa. Na čerstvém vzduchu se ty myšlenky občas trochu rozplynou, ale nezmizí. Denní dávku antidepresiv mi psychiatr už před pár týdny zvýšil a dal mi tentokrát dřívější termín, prý když je to pro vás teď náročnější.

Léčebna mi dává pocit bezpečí, a tak jsem docela ráda, že si mě tu nechali. Zároveň mám ale strach z toho, že ji za pár dní prostě budu muset opustit a uvolnit místo někomu dalšímu. I proto se tu pacienti většinou moc dlouho nezdrží – je potřeba je rychle přemístit na jiné oddělení, aby bylo místo pro další příjem. Jenže i to je problém, protože některá oddělení jsou v karanténě a jinde chybí personál. Prý kvůli tomu museli zavřít celé jedno oddělení. Ještě v létě jsem tam byla a neumím si představit lepší péči. Škoda.

A i tady, na příjmovém, si nemám na co stěžovat. Personál dělá, co může, zdravotní sestry a bratři jsou v práci denně. Ale i přesto, že se pořád zapisuji na seznam zájemců o pohovor s psycholožkou, musím prostě počkat. Na celé oddělení jsou tu tři, z čehož jedna je v karanténě. Ve dvou vůbec nestíhají.

Sedím zase v kuřárně. Koneckonců nic moc jiného, než kouřit, se tu ani dělat nedá. Podívám se na identifikační pásek, který mám na zápěstí. Je tam napsané číslo: 1162/21. „Co myslíte, že to číslo znamená?“ ptám se. „Může to bejt počet pacientů za tenhle rok? Vždyť je začátek března, to by bylo fakt šílený…“ Později se od personálu dozvídám, že to tak skutečně je. Když porovnám svoje číslo s čísly ostatních, kteří přišli krátce po nebo přede mnou, je evidentní, že pacientů přibývá každý den velké množství.

No, není divu. Vždyť to trvá už rok. Tolik sebevrahů jsem tu v létě nepotkala a každou chvíli přichází další. Tak snad se tu s nimi za půl roku nesetkám znovu…

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte