Všichni, kdo ho znali, měli z něj stejný pocit – že je tu jen pro ně. Že na ně myslí a nezapomíná. Že je to jejich skutečný duchovní otec,“ napsala spisovatelka Monika Le Fay na svůj web jako vzpomínku na Františka Líznu. Tento jezuita, disident, politický vězeň, dálkový chodec, přítel lidí z nejkrajnějšího okraje společnosti, muž, v němž byla zvláštní síla, zemřel předminulý týden v 79 letech na covid.
František Lízna se narodil na severní Moravě v Jevíčku v roce 1941 do silně věřící rodiny, která se brzy po válce dostala do konfliktu s novou komunistickou mocí. Líznův otec – katolík, lidovec a bývalý armádní důstojník – byl poslán na dva roky do tábora nucených prací v Ivančicích a rodinu vystěhovali do studeného bytu bez toalety. Ve Františkovi tahle zkušenost posílila víru v Boha a odpor k režimu. Před školou chodil na mši, což bylo v dané době velmi provokativní chování. Ve škole si toho všimli, Lízna dostal pozvánku do ředitelny, kde před ním ředitel roztrhal přihlášku k dalšímu studiu a sdělil mu, že nastoupí na učiliště a do dělnické práce. Šel se tedy učit tiskařem, brzy však učiliště opustil.
Ještě jako kluk jednou sundal sovětskou vlajku vyvěšenou před školou, roztrhal ji a kusy pověsil na strom. Za to dostal sedm měsíců, které strávil v Jáchymově. Po návratu byl odvelen do armády k trestnímu oddílu, což ho přivedlo k myšlence, že by se měl pokusit po skončení vojenské služby emigrovat do Rakouska. Byl ale chycen a poslán do dalšího kriminálu.
Po dalším…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
