I když Marek s chlapečkem mávali na balkoně jako o život, nic. Teď když začali zase chodit do školky, se to stalo ranním rituálem. Po snídani se oblékli a vyběhli ještě na balkon. Museli chvíli máchat rukama, a rackové se zpravidla objevili. Pak jim házeli kousky pečiva, ptáci předváděli vysokou akrobacii a racčím piruetám, saltům a přemetům neunikl ani drobek. Když se Marek s Marianne před dvěma lety přestěhovali do východní části Osla do bytu po rodičích, kde vyrůstala, byla to jedna z prvních věcí, co mu ukázala v sedmém patře paneláku, který byl luxusnější verzí toho, co důvěrně znal z Tábora. Tak tady budeme bydlet a tohle jsou rackové, řekla a táhla ho na balkon, odkud byl pohlednicový výhled na Oslofjord.
Teď už těžké, bezmála čtyřleté dítě mu viselo v náručí, oba nabalení jak pumpy. Mráz letos přišel dřív než sníh a dneska byla obloha vymetená, mrzlo a foukalo. Mávali a mávali, miska s ptačími pamlsky ale zůstávala plná. Marianne stála u kuchyňské linky, dopíjela kafe a dívala se na ten pohyblivý obraz, jak kluci mávají Pánubohu do oken. Neee, ještě nepřiletěli, já nechci, vztekal se chlapeček a ostentativně kňoural, když Marek zavelel, že je čas jít. Marianne vyrážela do centra do diakonie, Marek se synem jen do vedlejší čtvrti, která už byla víc les než město a kde stála budova školky.
Byl poslední den v měsíci, bylo třeba dotáhnout výkazy všech tří oddělení, poslat to šéfovi a na…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 50 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
