Kdo je tady lotr

Respekt 4/2020

Kdykoli čtu podobná vítězná tažení právníků nad obyčejnými lidmi, divím se, kam se poděl obyčejný selský rozum. Máme hodně peněz a výkonné stroje, nemusíme moc přemýšlet, stačí dělat, cokoli nás napadne a co vede k větším ziskům. Místo abychom přestali převážet podobné zboží ze severu na jih, rozšiřujeme síť dálnic. Místo abychom nesvítili celou noc v každém parku a zapadlé vesnici, plánujeme stavby jaderných bloků. Dalšími zabetonovanými plochami neustále zmenšujeme životní prostor pro ostatní živé tvory. Jako by na Zemi neměl nikdo právo na život kromě lidí, jako by se bez včel a zajíců mohl na Zemi udržet život.

Reklama
Reklama

Zajímalo by mě, jestli někdo přišel na to, jak odstranit tu lidskou neúctu vůči přírodě. Myslím, že náprava není ve zřizování dalších komisí pro každou jednotlivost, a také nových a dalších kontrolních orgánů pro ty komise. Zdá se mi, že obrat musí nastat někde v základech našeho životního postoje a chápání. Jenže jak to udělat, když nás sdělovací prostředky přesvědčují, že naše štěstí je závislé na růstu hrubého národního důchodu? Po všech pokusech humanizace, které lidé v posledních stoletích vyzkoušeli, se mně zdá, že to nejde bez respektu k tomu, co nás převyšuje, k Pánu Bohu (Absolutní budoucnosti, Úběžníku dějin, Vyššímu principu, mravnímu Řádu atd.), kterému jsme odpovědni za své jednání. Možná ale že by stačilo probudit v lidech obyčejný soucit.

Pavel Kuneš

Školačky v síti

Respekt 3/2020

Článek paní Karolíny Vránkové o TikToku je nepochybně trefný a potřebný, protože přibližuje téma této sociální sítě lidem, kteří o něm ještě neslyšeli, ale podle mě také prohlubuje mezigenerační rozpory. Ani ne tím, že přibližuje TikTok se svými patnáctivteřinovými videi jako poněkud konzumní sociální síť (s čímž souhlasím), ale způsobem, jakým článek popisuje generaci Z.

Na tvrzení o „nejlépe materiálně zajištěné, technologicky vybavené, globálně propojené a vzdělané generaci“ nic zlé ani nepravdivé není, to se ale nedá říct o tvrzení o „mobilních telefonech v ruce, nejčastěji už od batolecího věku“. Zpravidla v každém článku, ve kterém se objevuje spojení „generace Z“, najdeme tvrzení nebo alespoň zmínku o „očích přilepených k displeji“ nebo „mobilu v rukou už od batolecího věku“.

Ponoříme-li se hlouběji, zjistíme, že pro výše zmíněná tvrzení v podstatě neexistují důkazy. Pro většinu batolat narozených v letech 1995–2009 je prakticky nemožné mít v rukou chytrý telefon, protože první „chytrý“ telefon, iPhone 2G, byl uveden na trh v roce 2007, a to za cenu čtyř set dolarů, tudíž rozhodně neputoval přímo do rukou batolat dychtících po hrách a internetu. Zkuste si vzpomenout, jestli jste tehdy měli chytrý telefon vy. Také je známo, že většina generace Z pochází díky vyššímu přírůstku obyvatel ze zemí třetího světa, kde bylo vlastnictví chytrého telefonu v té době prakticky nemožné. Zmiňovaný iPhone se nedostal k prodeji ani do ČR, natož do třetího světa. Absurdním faktem také zůstává, že „otec chytrých telefonů“, Steve Jobs, byl z generace baby boomers.

Když se ale přestaneme v tématu zbytečně prohrabovat, zjistíme, že se nabízejí i další otázky. Například, proč se starší lidé (generace baby boomers a generace X) téměř bezvýhradně do generace Z navážejí? Historicky se totiž neustále opakuje fakt, že starší generace je mírně řečeno nespokojená s mladší generací. I když se chci vyhnout nálepkování, proti kterému je zaměřen tento dopis, neubráním se pocitu, že kritika mladší generace (často bezdůvodná) je u starší generace poměrně mainstreamový názor.

Další otázkou je, proč se autorka zmínila, i přes charakter článku, o tom, že sociologové považují nálepky použité v článku za zjednodušující. Podle mého názoru, pokud někdo povolaný (kýmž sociologové jsou) považuje toto tvrzení za nálepky, ještě ke všemu zjednodušující, nemělo by se v žádném médiu, natož v Respektu, objevovat. Nechci autorce vymlouvat její názor, ale zjednodušující nálepky i přesto, že se jedná o názor, u mě neobstojí.

Poslední nevyřčenou otázkou zůstává, proč se neobjevuje více článků kriticky rozebírajících mezigenerační propast, jako třeba článek Důkazy proti mladým v Respektu 1/2020? Může za to úmyslná či neúmyslná snaha nenapsat, co starší, a tedy čtenáři tradičních médií, dělají špatně ve vztahu s mladšími? Může za to nechuť přiznávat chyby? Těžko říct.

Jedna věc ale zůstává jasná. I přes, nebo právě díky všem těm „fejsbukům“ a „instagramům“ dokázala generace Z už spoustu nevídaných věcí. Například, v čele s Gretou Thunberg dokázala z klimatické změny udělat globální téma a nejspíše i urychlit její řešení, což se nepovedlo žádné jiné generaci před ní. Není vlastně nakonec schopnost generace Z orientovat se v on-line světě její síla?

Respektu přeji všechno nejlepší a články férové pro všechny generace.

Boleslav Peřina, 13 let

Varování Karla Čapka

Respekt 2/2020

Chtěl bych poděkovat panu Taberymu za jeho text o Karlu Čapkovi. Myslím, že dobře postihl, že Čapek je vlastně nerozlučnou jednotou svého života a díla i dnes takovým velmi neúprosným zrcadlem nastaveným zejména (ale nejen) všem intelektuálně a tvůrčím způsobem zaměřeným lidem. Aby se odvrátili od svých sklonů k malosti v jednání a smýšlení a soustředili se na to skutečně podstatné. Asi opravdu nemáme jiného umělce, v němž by se mimořádné slovesné nadání (a to i v těch nejmenších textech) snoubilo s tak jasnou sdělností při současné mravní neústupnosti (ovšem bez zatěžujícího kazatelského akcentu) a laskavým odpouštějícím pochopením pro slabosti druhých. Je tedy jen dobře, že pan Tabery toto zrcadlo opět po čase zbavil pavučin a bez dalšího je zaměřil na nás na všechny bez rozdílu. I když to, co v něm aktuálně spatříme, nemusí být vždy právě lichotivé…

Radim Seltenreich

Na železnici dějí se věci

Respekt 2/2020

Nesdílím nadšení autora článku nad vstupem další konkurence na železnici. Veřejná železniční doprava má svá specifika a jednotný systém má zde, aspoň z pohledu cestujícího, určitě výhodu.

Tytam jsou doby, kdy se na jednu jízdenku dala projet celá republika. Nyní na této cestě potkáte asi pět dopravců s různými podmínkami (například pro zavazadla – kola), různými tarify a způsoby prodeje. Tito dopravci si navzájem neuznávají jízdné, nekomunikují mezi sebou, nenavazují na sebe. Pro pravidelného cestujícího s nějakou formou předplatní jízdenky se cestování zdražilo vzhledem k tomu, že tato jízdenka u konkurence neplatí.

Korunu všemu nasazuje Jihomoravský kraj, kde se některé vagony barevně rozlišují, aby se cestující orientovali, kam mohou vlézt a kam ne.

Touto houštinou nových omezujících podmínek se bude prodírat asi jen opravdový fanda železnice a ti méně zapálení možná raději přesednou do svých aut.

Tomáš Vyhnálek

Záhada Havlovy volby

Respekt 51–52/2019

Pasáž, kde píšete o tom, že Václav Havel o kandidatuře neuvažoval, mi přinesla následující vzpomínku:

Podvečer u turniketu metra na Náměstí Míru, celkem chladno. Vracím se sám z demonstrace na Škroupově náměstí. U turniketu postává Václav Havel a asi na někoho čeká. Má na sobě koženou bundu, překvapuje mě, jak je malý.

Nevím přesně, co jsem mu říkal, když jsem mu podával ruku… asi že to bylo setkání s úžasnou a novou energií. Z rozhlasu jsme věděli, že byl na francouzské ambasádě (možná to na té demonstraci i některý řečník zmínil), ta podpora byla cítit a také se nekonaly tak velké manévry policie.

K mému pozdravu se přidala paní, potřásla Havlovi rukou a řekla, že se těší, až bude prezidentem. Oba jsme se zasmáli, ale ona to myslela naprosto vážně. Je možné, že byla první, kdo tu myšlenku takto pojmenoval.

Jan Fejfar

Literární příloha

Respekt 51–52/2019

Chtěla bych vám, pane Vitvare, poděkovat za literární přílohu z předvánočního Respektu. Dostala jsem se k četbě až tento víkend a všechny povídky jsem s velkým zájmem i radostí přečetla. Jsem mile překvapena, kolik výborných spisovatelek a spisovatelů tu máme, zvlášť když jejich zaměstnání je často zcela jiné. Je skvělé, že jste dokázal na jednom místě shromáždit takové množství kvalitní literatury.

Z mnoha povídek či ukázek tentokrát na mě možná více než naděje promluvilo hledání lidské blízkosti, vztahů jednoho k druhému, člověka k člověku. Protože se mi to zrovna strefilo do momentálního rozpoložení, dala mi četba mnoho.

Marie Smutná, Starý Kolín

Oprava

V článku Cesta z města, který vyšel v minulém vydání časopisu, jsme nesprávně uvedli jméno pracovníka Sociologického ústavu Akademie věd ČR. Napsali jsme, že se jmenuje Tomáš Samec, správně mělo být Tomáš Hoření Samec. 

Za nepřesnost se omlouváme.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte