Děti Anežky Kuzmičové
Dva druhy čtenářské vášně v jedné rodině: Meda má ráda beletrii, Metoděj životopisy fotbalistů. • Autor: Matěj Stránský

Dlouhá souvětí, myšlenkové odbočky, zbytečné detaily, pomalý děj a především spousta těžkého papíru. Je jen málo věcí, na jejichž atraktivitě se dnešní rodiče se svými dětmi tolik neshodnou. Klasická literatura, na které nynější čtyřicátníci vyrostli a na jejíž bohatství nedají dopustit, staví před generaci odkojenou rychlou digitální zábavou překážky, které je stále méně ochotná překonávat.

Učitelé češtiny si stěžují, že během posledních dvou dekád schopnost a chuť číst u jejich svěřenců upadla jako nikdy předtím, takže se musí přepisovat čítanky, aby žáci zvládli se ukázkami prokousat. A přestože to zní trochu jako povědomé mezigenerační naříkání nad ohroženým vývoje mládeže, jaké jsme už v minulosti už zažili třeba s příchodem televize, možná je tentokrát v sázce něco důležitějšího, než jen sentimentální dojmy starších. Řada vědců se domnívá, že právě dovednost porozumět složitějším textům v lidském mozku formuje systémy, na nichž spočívají novodobé úspěchy lidstva. Takzvané hluboké čtení ovlivňuje rozvoj kritického myšlení, empatie nebo představivosti a je pravděpodobné, že bez šustění stránek tyhle kvality zakrňují. V nejodvážnějších úvahách tak ztráta chuti číst bezprostředně souvisí se stavem demokracie. Úspěch Donalda Trumpa začíná tím, že se v knihovnách práší na spisy George Orwella a Franze Kafky.

Reklama
Reklama

R.Campin, Mérode-Triptychon (Maria)

Výzkum neurobiologie čtení a důsledků digitalizace je zatím v plenkách a důkazy pro takhle jednoznačné závěry nedává. S naším vztahem k písmenům se ale evidentně něco děje a pedagogové, spisovatelé i uvědomělí rodiče už pár let přicházejí s nápady, jak jejich milované čtení pro budoucnost nejlépe ochránit. A občas to i docela funguje – stačí se vzdát literárního elitářství a vydat se digitální generaci chytře naproti.

Smetanu a rychle

Volající z opačného konce planety snad ani nemohl předpokládat, že tvář ženy na obrazovce bude lemovat jiné pozadí než to, jehož obhajobě věnovala tahle dáma v posledních letech většinu svých profesních dní, kdy vytrvale přesvědčovala svět, že s digitalizací se postupně ztrácejí dovednosti lidského mozku, bez nichž bychom žádnou digitalizaci zřejmě nikdy nevymysleli. Pokud vám předchozí souvětí připadá poněkud složité, souhlasíme. Existují bezpochyby jednodušší způsoby, jak vyjádřit, že známá americká obhájkyně čtení má během on-line hovoru za sebou knihovnu. Dovolili jsme si ale napodobit trik, který profesorka Maryanne Wolf na své publikum s oblibou zkouší. Americká psycholožka a neurovědkyně ráda uvádí své eseje souvětím ve stylu klasické literatury a vzápětí se čtenářů zeptá, zda je skutečně pozorně přečetli, nebo jen tak zběžně prolétli. Netušíme, jak v tomhle testu dopadli ostatní, ale autor těchto řádek nad jejími texty potvrdil všechna obvyklá podezření o úpadku čtenářů 21. století.

Heinrich Heine / Gemälde von A.Keller 1842

„Děje se to nám všem,“ uklidňuje emoce Maryanne Wolf a svá slova dokládá řadou výzkumů, z nichž vychází ve své dva roky staré knize Reader, Come Home (letos na jaře vyšla v českém překladu v nakladatelství Host jako Čtenáři, vrať se). „Čtecí dráha našeho mozku je formovaná vlivy prostředí a v současné době zahlcené informacemi se zkrátka nevyhnutelně mění.“

Co to přesně znamená? Čtení podle vědeckých zjištění nepatří do základní biologické výbavy organismu člověka, vyvinulo se zhruba před pěti tisíci lety díky schopnosti mozku kreativně používat starou výbavu pro nové výzvy. V tomto případě se náš řídící orgán naučil chytře propojit vizuální systémy určené pro jemné rozlišování tvarů (třeba jedlých plodů nebo stop zvěře v písku) s vrozenými řečovými centry. Epos o sumerském králi Gilgamešovi, indická Rámájana a další rané skvosty dějin písemnictví se zrodily právě díky této neuronové inovaci a díky ní si jich mohli užívat také jejich první čtenáři.

I po pěti miléniích ovšem stále platí, že každý nově narozený exemplář druhu homo sapiens si svou „čtecí dráhu“ musí vybudovat znovu. Schopnost louskat písmena se (zatím) nestihla evolucí dostat do základního hardwaru mozku. „Dovednost čtení se může velmi jednoduše nevyvinout, proměnit či ztratit,“ vysvětluje profesorka Wolf.

A v současnosti se s ní vlivem digitálních technologií opravdu něco děje. Vědci zkoumající v experimentech obvyklé způsoby čtení pomocí přístrojů sledujících pohyby očí zjišťují, že čím dál obvyklejší praxí se stává způsob konzumace textu, jemuž se někdy přezdívá skimming neboli „slízávání smetany“. Vypadá to tak, že oči čtenáře nepostupují po řádcích zleva doprava jako za starých časů, ale přečtou jen začátek textu, zbytek pak letmo pročesávají. Vynechávají přitom rozvíjející detaily a zachycují jen klíčová slova důležitá pro pochopení základního sdělení.

Alte Frau mit Buch

Tohle lízání smetany je typické zejména pro čtení z obrazovek elektronických zařízení, a přestože digitální čtenář má na konci pocit, že ví, o čem text pojednával, solidní měření to tak úplně nepotvrzují. V experimentech srovnávajících hloubku porozumění textu čtenému z obrazovek oproti papíru displeje opakovaně prohrávají. Elektroničtí čtenáři stejnému textu hůře rozumějí, zapomínají detaily a obtížněji si vybavují jeho chronologii či děj.

Věda tohle roztěkané čtenářství přičítá na vrub obvyklým neduhům digitální éry – nedostatku času, rozbité pozornosti, informačnímu přehlcení či multitaskingu. A přestože jeho původním domovem je digitální prostor, čtecí dráha mozku si nové návyky nese s sebou i ve chvíli, kdy večer usedneme do ušáku s tlustým románem vytištěným na voňavém papíře.

Hra bez perel

Americký spisovatel Nicholas Carr si už někdy před deseti lety posteskl, že navzdory své letité čtenářské vášni se nedokáže do čtení ponořit tak jako dřív. Spíše než hloubkové potápění připomíná prý teď jeho čas strávený s knihou slalom na lyžích. A s podobnými zkušenostmi ztráty schopnosti „hlubokého čtení“, jak se plně koncentrovanému pohroužení do textu říká, se od té doby svěřují i další důležití knihomolové.

Maryanne Wolf se tenhle fenomén rozhodla ve své knize prozkoumat experimentálně na vlastní kůži – otevřela si svou dávnou čtenářskou lásku, román Hra se skleněnými perlami, za nějž německý spisovatel Hermann Hesse získal v roce 1946 Nobelovu cenu za literaturu. Milovnice knih ale záhy zjistila, že digitální éra už stihla přeformátovat i její neuronové sítě. „Nedokázala jsem to,“ shrnuje frustrovaně výsledek svého pokusu. „Styl se mi zdál tvrdošíjný a nesrozumitelný: příliš hutný text plný zbytečně složitých vět, které se kroutily jako had, což význam spíše zatemňovalo, než osvětlovalo. Tempo děje bylo úplně nemožné. Pokaždé když jsem vzala knihu do ruky a začala číst, jako by mi někdo ponořil mozek do hustého sirupu.“

Les deux soeurs

Pocit ztráty trpělivosti a soustředění je všudypřítomný, podložit dopad digitální éry na čtení nějakými solidnějšími důkazy už ale tak samozřejmé není. Různé studie přinášejí dílčí stopy – jazyk v soudobých beletristických dílech podle jedné statistické analýzy vykazuje oproti minulosti evidentní zjednodušení například ve formě kratších vět. Jiné studie dokládají, že studenti v seminárních pracích nejčastěji citují z prvních a posledních stran textů, což naznačuje, že prostředek nečetli.

Oproti tomu však některé jistoty nadále platí. Například český knižní trh (odhlédneme-li od aktuální pandemie) nestrádá, knižních titulů vychází stále podobné množství a například z poslední velké studie čtenářských návyků literárního teoretika Jiřího Trávníčka z roku 2017 vyplývá, že počet knih průměrně přečtených lidmi za jeden rok sice klesá, ale nijak dramaticky.

Dovednost hlubokého čtení souvisí s rozvojem mentálních schopností, díky nimž to lidstvo dotáhlo tak daleko.

Tweetni to

Nejvíce znepokojení jsou jednoznačně učitelé. Například z nedávného amerického průzkumu vyplynulo, že úpadek čtení a schopnosti rozumět literárnímu jazyku hlásí u svých studentů osmdesát procent středoškolských pedagogů. „To, že dnešní děti přečtou jen jednoduché texty, se ve školství považuje už téměř za samozřejmost,“ doplňuje místní optiku předseda české Asociace češtinářů, učitel na gymnáziu a autor čítanek Josef Soukal. „I z tak přístupné knihy, jako jsou Petiškovy Staré řecké báje a pověsti, se vybírají už jen ukázky, což mě docela znepokojuje.“ V generaci se podle něj stran přístupu k literatuře zásadně rozevřely nůžky. Děti z čtenářsky uvědomělých (což často znamená sociálně a ekonomicky zajištěných) rodin jsou ke knihám odmala vedené, a i v digitální éře vyvažují vizuální zábavu čtením. Zbylá většina obvykle považuje potištěné papírové stránky za relikt minulosti.

Podstatná otázka ovšem zní, co z takového trendu vlastně vyplývá pro budoucnost. Pokud bude dospívající generace považovat díla klasiků posledních dvou staletí za čtenářsky nestravitelná tak jako většina jejich rodičů spisy Danta nebo Komenského, znamená to pro jejich vývoj něco vážného? Maryanne Wolf se domnívá, že ano. „Jejich mozek se vyvine jiným způsobem,“ tvrdí advokátka čtení. „Nevytvoří si dovednost hlubokého čtení, která pomáhá rozvoji dalších mentálních funkcí, jež jsou zásadní pro jedince i společnost.“

Portrait Of A Scholar
Autor: Getty Images

Vlivná americká teoretička se opírá o výzkumy posledních dvou dekád, v nichž se psychologové a neurovědci zaměřili na vliv beletrie na rozvoj mozku. Úvaha stojící v pozadí těchto studií má svou logiku. Pokud čtenáře například Tolstého Anny Kareniny posadíme do skeneru funkční magnetické rezonance a sledujeme, co se v jeho lebeční dutině děje, zatímco obrací stránky, ukáže se velmi komplexní zapojení různých neuronových sítí – od myšlení přes motorická centra, která kopírují pohyby literárních postav, až po empatické zrcadlení jejich prožitků.

Čtení se zdá být přípravnou laboratoří skutečného života – zatímco člověk sedí sám v křesle, učí se přemýšlet, vciťovat se do neznámých lidí, porovnávat jejich perspektivy, vytvářet analogie ke svému vlastnímu životu. Proces je pomalejší a hlubší než například u sledování filmů či videí a novodobé experimenty tak čtení beletrie dávají do souvislosti s rozvojem empatie, kritického myšlení, představivosti nebo schopnosti rozumět perspektivě druhých, tzv. teorie mysli.

Podobným způsobem o vlivu knih na své děti uvažuje pražská lékařka Marie Fischerová. Má tři syny, a přestože každému dopřávala podobnou výchovu (četla si s nimi odmala), každý se čtenářsky vyvinul úplně jinak. Nejstarší Teodor si čte sám už od tří let, povinnou školní četbu hltá stejně zapáleně jako knihy z vlastního výběru a nemá problém ani s literaturou starou více než sto let – spontánně přečetl například všechny verneovky po otci, které objevil v knihovně. Dva jeho mladší bratři čtou výrazně méně, ale všichni se dobře učí a ze školy nosí samé jedničky.

Marie Fischerová s dětmi
Všichni nosí samé jedničky, ale Teodor má pár dovedností navíc. (Sourozenci Fischerovi, nejnáruživější čtenář v popředí) • Autor: Matěj Stránský

„Určitě v tom hrají velkou roli vrozené dispozice, takže se mi těžko odlišuje, co má jaký vliv,“ přemýšlí matka nad otázkou, jak různý vztah ke čtení formoval mentální svět jejích dětí. „Ale Teodor má oproti svým sourozencům pár dovedností, které ho, myslím, naučily knížky. Dokáže výborně formulovat, dobře drží pozornost a poslouchá ostatní. Hodně věcí si pamatuje a dokáže je logicky domýšlet. A taky je empatický, přesně vycítí, že se s druhými něco děje.“

Umění klást otázky

Nejstarší syn paní Fischerové by mohl sloužit jako výkladní skříň vlivu čtení na rozvoj osobnosti a mentálních schopností. A v duchu obav Maryanne Wolf a jejích kolegů také jako memento, co je v sázce, pokud o hloubavé čtenáře přijdeme. Četba v takové interpretaci funguje zhruba jako třeba šachy. Kdo je hraje, učí se rozvíjet mentální strategie, přemýšlet komplexně dopředu, vciťovat se do myšlení soupeře. Kdo je nehraje, neumí to.

V případě literatury je ovšem ve hře mnohem víc: její šachovnicí je celá společnost. Americký politolog a šéfredaktor dvouměsíčníku The American Interest Adam Garfinkle letos na jaře publikoval rozsáhlý esej, v němž ztrátu schopnosti hlubokého čtení dává podobně jako Wolf do souvislosti s úpadkem demokracie. Voliči, kteří přestali navštěvovat papírová fitness centra komplexního myšlení a empatie, se uzavírají do jednoduchých mentálních schémat, ztrácejí schopnost a ochotu je přehodnocovat a následně podléhají populistům, kteří jejich pohled na svět potvrzují.

Lesende
Fitness centrum kritického myšlení.

Podobné obavy příliš nepočítají s možností, že mladá generace odkojená internetem, vizuální kulturou a počítačovými hrami své mentální schopnosti zkrátka kultivuje jiným způsobem, o němž zatím víme celkem málo. Výzkumy například dokládají, že hraní akčních počítačových her posiluje vizuální vnímání a paměť, orientaci v prostoru nebo schopnost svižně přepínat mezi úkoly. Úspěšní hráči strategických her zase bývají vyhledávaní HR manažery pro firemní pozice vyžadující schopnost organizace a strategického myšlení. Otázka, zda je čtení knih pro komplexní vývoj člověka nenahraditelné, tak zatím nemá jasnou odpověď a spoléhá se hlavně na osobní dojmy a zkušenosti.

„Poznám za pár minut, jestli se té třídě někdo věnuje,“ popisuje ty své Ester Stará. Speciální pedagožka a autorka knih pro děti už mnoho let navštěvuje knihovny po celé zemi a na školních besedách si povídá s dětmi o čtení. „Pokud mají zapálenou učitelku nebo třeba knihovnici, které je chytře vedou ke čtení, je to hned vidět. Děti mají lepší slovní zásobu, jsou pohotovější, nestydí se a kladou mi zajímavé otázky. Toho ty, které nečtou, většinou nejsou schopné.“

Smysluplná škola, Praha, Karlín
Současné generaci vyhovuje, když škola čtení pojímá jako sdílený zážitek. (Výuka v pražském Karlíně) • Autor: Matěj Stránský

Kromě vlastní tvorby Ester Stará spolupořádá také soutěž Zlaté dítě přidruženou k ocenění Zlatá stuha pro nejlepší tituly v oblasti dětské literatury. Účastníci, jimiž často bývají celé školní třídy, mají za úkol vybrat si jednu z oceněných knih a volným způsobem na ni navázat. Nemusí přitom psát, točí videa, malují nebo pořádají výstavy. Kolem knih tak vzniká čilý společenský ruch, jenž pokračuje lajkováním prarodičů, které projekty svých potomků obdivují na Facebooku. „Tohle vnímám v dnešní době jako důležitou cestu,“ vysvětluje pořadatelka. „Pokud chceme děti přitáhnout ke knihám, je potřeba dodat čtení sociální rozměr sdíleného zážitku.“

Ester Stará tak ke znepokojení nad stavem hluboké gramotnosti digitální generace dodává jednu důležitou souvislost. Představa malého knihomola, který s tlustým svazkem sám na posteli rozvíjí své kritické myšlení, může být v dnešní době spíše překážka čtenářství než jeho vysněný ideál.

Posílit potěšení

V roce 2013 uspořádali američtí výzkumníci čtení půvabný experiment. Účastníci si měli po nějaký čas představovat citron – jeho tvar, barvu, vůni – a trochu ho ve své fantazii i mačkat a žvýkat. Kontrolní skupina mezitím odpočívala a nedělala nic. Pak dostaly obě k přečtení ukázku beletristického textu a následně je výzkumníci otestovali stran jejich empatie vůči vystupujícím postavám a také prosociálního chování, konkrétně ochoty darovat kolegovi v nouzi finanční příspěvek. Výsledek? Citronová skupina skórovala v obojím výrazně lépe.

Naznačuje to celkem logickou věc – čtení své plody rozvoje duševních schopností nesklízí ve vzduchoprázdnu, jen tak samo o sobě. Záleží na osobním nastavení a řadě dalších okolností. Citronová imaginace vychází z mindfulness a dokládá, že čtenář, který svou vnímavost trénuje, ji pak více využívá i ve vztahu ke knihám. Kontext je zásadní a nizozemský výzkumník čtení Frank Hakemulder z Univerzity v Utrechtu tvrdí, že samotnou četbou zas tolik nezmoudříme, jak se domnívá například Maryanne Wolf. Účinek sílí tím, pokud text čteme opakovaně, čteme si o něm (třeba o autorovi a kontextu díla na internetu), diskutujeme s bližními nebo o něm píšeme. Kritické myšlení se prohlubuje dalším zpracováním, samotné zhltnutí Anny Kareniny nestačí.

Své úvahy o potenciálu literatury postupně přehodnocovala i literární vědkyně a výzkumnice čtení Anežka Kuzmičová, která po letech strávených na zahraničních univerzitách nyní vede na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy vědeckou skupinu zaměřenou na děti ve školním věku. Ve svých studiích zkoumá, jak a proč vlastně čtou, a využívá mimo jiné i výše popsaný citronový trik. Kromě odborného bádání ale její perspektivu formovaly také její dvě děti Metoděj a Meda.

Anežka Kuzmičová
„Dostat v deseti letech do rukou Lovce mamutů může být docela strašidelné.“ (Výzkumnice čtení Anežka Kuzmičová) • Autor: Matěj Stránský

Zatímco mladší dívenka spontánně hltá knihu za knihou, desetiletý syn má k literatuře nečekaně specifický vztah. „Odmala jsme mu četli, vyrůstal obklopený knihami a v prostředí, kde se o čtení neustále mluví,“ vypráví Kuzmičová, zatímco její syn prohání fotbalový míč ve vnitrobloku vinohradského činžáku. „Ale navzdory tomu si sám číst moc nechtěl. Říkali jsme si s manželem, že se to jednou zlomí. Lehne si na gauč, přečte si třeba Hochy od Bobří řeky a stane se z něj vášnivý čtenář fikce.“

Taková chvíle však dosud nepřišla. Zatímco mladá vědkyně diskutovala s kolegy na světových kongresech o blahodárném vlivu beletrie na rozvoj osobnosti, její syn – vyrůstající v téměř ideálně podpůrném prostředí – se vyvíjel jiným směrem. Smyšlené příběhy si dodnes užívá hlavně při společném čtení s rodiči coby součást vztahu. Jinak jednoznačně preferuje texty popisující skutečný svět, má tendenci sbírat a doplňovat si informace o něm a fikce mu v tomhle smyslu připadá méně užitečná. Skutečnou čtenářskou vášeň pak projevuje hlavně pro životopisy fotbalistů.

„Dejte klukům životopis Messiho nebo Jobse, hlavně ať čtou.“

Tweetni to

„Metoděj mi pomohl uvědomit si, jak velkou roli v přístupu ke čtení hrají vrozené osobnostní dispozice,“ vysvětluje vědkyně-matka, zatímco ukazuje synovu oblíbenou četbu s fotografiemi mladých borců v dresech. „A že dostat v deseti letech od dospělých do rukou Lovce mamutů s doporučením vzít si to do postele může být pro některé děti docela strašidelné. Hluboký vztah ke čtení se pěstuje především skrze potěšení a to je důležité posilovat, i když to jsou jednoduché knížky o fotbalistech. V tomhle smyslu účel světí prostředky.“

Představa svrchovanosti krásné literatury, posílená vědeckými poznatky o jejím neurobiologickém přínosu, tak může být paradoxně brzdou čtení, pokud vede k neúměrným nárokům a dělení na více či méně „hodnotné“, což je v českém prostředí docela časté. Literární teoretik a autor čtenářských výzkumů Jiří Trávníček dává za příklad úspěšné pročtenářské politiky v digitálním věku Švédsko, které přistupuje k dětem přesně opačně. Seveřané nemají pod kůží literární snobismus a dobrá detektivka je pro ně stejně užitečný materiál jako dílo Franze Kafky. „Myslím si, že musíme couvnout z literatury a podporovat hlavně čtenářství,“ vysvětluje Trávníček. „Dát klukům v pubertě číst životopis Messiho nebo Steva Jobse. Prostě vsadit na všechny karty. Hlavně ať čtou.“

V Puškinově kůži

„Odborný poradce N. V. Gregorov rozebírá slovní zásobu Puškinovy Pikové dámy a poukazuje na brilantní gradaci a pointu děje. Majitel nakladatelství V. I. Severin stále váhá.“ Fotografie doprovázená tímto popiskem, kterou češtinářka ze základní školy v podkrkonošské vsi Lánov Martina Skalková ukazuje coby příklad své pedagogické práce, připomíná na první pohled zkoušku školního divadelního souboru. Puberťáci v parukách a s přikreslenými kníry rozhazují ruce v dramatických gestech a o cosi se přou.

Nejde o odpolední kroužek, ale o běžnou hodinu literatury v osmé třídě. Martina Skalková patří mezi češtináře, kteří za své inovativní nápady sklízejí uznání kolegů. Během patnácti let praxe na základních školách zcela překopala svůj přístup k výuce tak, aby co nejlépe vyhovoval potřebám digitální generace. Opustila tradiční výklad, ukázky z běžných čítanek nahradila svými vlastními, jež volí podle momentální nálady ve třídě. A také ráda čte knihy, které jí děti samy doporučí, aby lépe porozuměla jejich vkusu a přizpůsobila mu výuku. Naposledy takhle zhltla fantasy ságu Hraničářův učeň, popisující středověká dobrodružství odvážného sirotka, s nímž se dnešní děti rády identifikují.

A daří se jí i nejtěžší disciplína současné literární pedagogiky, totiž přivést žáky ke klasickým opusům plným cenných myšlenek. „Chci rozvíjet jejich hluboké čtení a empatii,“ vysvětluje češtinářka. „Ale abych u dnešních dětí mohla konkurovat Instagramu, Facebooku nebo WhatsAppu, musím jim nabídnout stejně intenzivní sdílený zážitek.“

V případě výuky Alexandra Sergejeviče Puškina, jehož téměř dvě stovky let starou povídku Piková dáma by podle Skalkové „žádný osmák dobrovolně nepřečetl“, to znamenalo inscenaci jednání, na němž autor a jeho společníci svedou názorový střet s vydavatelem a jeho účetním, kteří se zdráhají text vydat.

Žáci si během přípravy kromě přečtení povídky vygooglovali její recenze, informace o dobové situaci v Rusku i pikantní detaily z Puškinova života. Na další hodině následoval zmíněný spor v dobových parukách. Osmáci se vžívali do předepsaných rolí a vášnivě se dohadovali o kvalitách díla, Puškinově pověsti u carského dvora nebo míře erotičnosti povídky, jež by nemusela vyhovovat dobovému vkusu.

Neobvyklá hodina literatury formou diskuse autora s nakladatelem tak přinesla všechno, co výzkum čtení považuje za přínosné. „Všímali si nejmenších stylistických maličkostí, navrhovali úpravy textu tak, aby byl přijatelný k vydání, anebo vysvětlovali, co chamtivost dělá s lidmi, přičemž dokázali vidět paralely k současnosti,“ pochvaluje si účinek zážitkové metody Martina Skalková.

A u pár nejzapálenějších školáků následně došlo k jevu, o němž advokáti čtení tolik sní a současná mládež jim jejich přání obvykle tak málo plní. Osmáci zaujatí životem ruského bouřliváka o pár týdnů později hlásili, že si sami a dobrovolně doma na gauči přečetli Puškinův román ve verších Evžen Oněgin.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Petr Třešňák

redaktor

tresnak
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Od roku 1995 jich napsal/a 1549

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte