Jazykový válec

Je to oblíbená figura literárního světa: jestliže se nějaká kniha stane hodně úspěšnou, autor příležitostně utrousí, kolik nakladatelů rukopis odmítlo, než ho ten poslední přijal. Prošla si tím i severoirská spisovatelka Anna Burns (1962), když rozesílala rukopis románu Mlíkař. Nakonec obdržel Booker Prize a u nás ho teď ve vynikajícím překladu Ester Žantovské vydává Argo. Na Mlíkaři je přitom zajímavé, že člověk snadno rozumí jak porotcům prestižní britské ceny, kteří román přede dvěma lety vyzdvihli, tak všem těm nakladatelům, kteří ho ani nechtěli vydat.

Není třeba chodit kolem horké kaše – Mlíkař reprezentuje to, čemu se říká náročná literatura. Když člověk Mlíkaře čte, napadne ho, že Burns není krajankou Joyce a Becketta náhodou. Jeden z porotců Booker Prize ostatně novináře nechtě pobavil, když pravil, že číst Mlíkaře zase tak náročné nebylo, pokud to porovná třeba s články ve Filozofickém časopise. Jenže jako se o Beckettovi říká, že je vlastně dost zábavný, když tak nějak přijmeme, že jde o smích na pohřební hostině, i Mlíkař byl současně označen za nejzábavnější titul roku.

Sama Anna Burns se pak po obdržení Booker Prize vyjádřila, že je hlavně ráda, že už nemusí žít z podpory různých charit a živit se jídlem z potravinových bank. A to byl pro ostrovní literární svět další šok: že etablovaní spisovatelé mohou žít na hranici životního minima. Na konci Mlíkaře stojí poděkování, kde autorka tří dobře…