Režisér z blátivé doby
Jiří Menzel na cestě do světel ramp nenutil „polknout žábu“ nikoho jiného než sebe sama
Doktor Jánský byl klasický průměrný obyvatel normalizačního Československa. Bezvýznamný člověk žijící na bezútěšném sídlišti, který si každé ráno zacvičí podle instrukcí z rádia a vyrazí do práce odvést penzum předepsané rutiny. Dokonce i když mu nečekaně vlezou do bytu neurvalí návštěvníci z vesmíru, vpustí je slušně do bytu a nechá si od nich zpřeházet dosavadní život. Bere to jako svou další povinnost. Málokdo by zakřiknutého Jánského zahrál tak přesvědčivě, jak to dokázal Jiří Menzel ve filmu Oldřicha Lipského Srdečný pozdrav ze zeměkoule z roku 1982.
Tehdy již proslulý filmový režisér a příležitostný herec byl přitom naprostým protipólem své postavy. S celovečerním debutem Ostře sledované vlaky v roce 1968 vyhrál Oscara a stal se tak autorem jednoho z pouhých tří českých, respektive československých filmů, které na tuto metu kdy dosáhly. I po sovětské invazi jeho filmy patřily k tomu nejlepšímu, co se u nás natočilo, a další Oscar mu s Vesničkou mou střediskovou v roce 1987 jen těsně unikl. Jiří Menzel vždy nepřehlédnutelně vyčníval z řady a hrozba spadnutí do průměru pro něj byla celoživotní noční můrou.
Když předminulou sobotu ve dvaaosmdesáti letech zemřel, řada nekrologů ovšem nemohla pominout jiný rozměr jeho nepopiratelné geniality. Totiž schopnost přizpůsobit se vnějším vlivům, která měla k Jánského strategii vlastně blízko. Jako by i samotný Menzel musel spolu se svou filmovou postavou…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Tajemství jeskyně Svážná studně
Ležím na břiše v úzké chodbičce, kde není možné se pohybovat jinak než plazením. Dno, strop i stěny stísněného prostoru jsou pokryté mazlavou hlínou, která při pomalém pohybu vpřed ulpívá na rukou i na oblečení. Nevím, jak daleko chodba pokračuje ani kam přesně vede, a ve světle čelovky před sebou vidím jen nohy kolegy plazícího se přede mnou. Z představy, že se nemůžu posadit ani otočit, se mi zrychluje tep a cítím lehkou paniku. Snažím se nemyslet na to, že se nacházíme desítky metrů pod zemí obklopeni ze všech stran hmotou. Jsme v srdci Moravského krasu v jeskyni jménem Svážná studna, která se před několika týdny stala dějištěm mediálního spektáklu: při průzkumu se tu zranil speleolog a jeho komplikované, zhruba dvacetihodinové vyprošťování pak v přímém přenosu sledovalo celé Česko.
