V mém rodném kraji, pár kilometrů od německých hranic, před pěti lety zastavil policista k běžné kontrole řidiče s německou poznávací značkou. Když zjistil, že řidič hovoří plynně česky, tak se hned zeptal: „Proboha, co se to u vás děje?“ Byl podzim 2015, vrcholila uprchlická krize a ze sledování většiny tuzemských médií mohl český občan snadno získat pocit, že Německo kolabuje. Že Angela Merkel, která odmítla uprchlíkům zavřít hranice a pořád opakuje krédo „Zvládneme to“, propadla naprosté naivitě, a brzy proto padne. A že se stovky tisíc žadatelů o azyl nebudou chtít integrovat a přinesou s sebou z Blízkého východu teror.
Po pěti letech je zřejmé, že se tehdejší český alarmismus nenaplnil. Kancléřka je pořád ve své funkci a navíc nejoblíbenější političkou v zemi. Počet násilných trestných činů je podle kriminálních statistik nejnižší za posledních třicet let a ekonomika až do začátku pandemie šlapala hladce. Uprchlíci dávno před příchodem koronaviru prakticky zmizeli z politické agendy a z loňského průzkumu mezi starosty všech měst s více než deseti tisíci obyvatel vzešlo, že se podle názoru osmdesáti procent z nich život v jejich městě vlivem uprchlíků nezlepšil ani nezhoršil.
Význam vítání
Integrace v terénu zkrátka běží – a zároveň je každému soudnému pozorovateli jasné, že se jedná o proces trvající minimálně dvě generace, a až poté přijde čas na konečné soudy. Kdo cestuje Německem a hovoří s lidmi, ten vedle nadhledu slyší také hodně skepse, i od lidí…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 36 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
