Hudba, která si povídá s divákem

Někdo tvrdí, že šachy jsou tichá hudba. Pro něj byla tato hra vášní a mluvil o ní podobně jako o skládání hudby. I proto se dá říci, že byl za všech okolností o několik tahů napřed. Platí to pro jeho život i smrt: těsně před ní stačil sepsat dojemnou rozlučku s rodinou a přáteli začínající prostými slovy: „Já, Ennio Morricone, jsem mrtvý.“ Skladatel, který nadobro změnil pojetí filmové hudby, stvořil zcela osobitý rukopis a stál vždy trochu mimo škatulky, zemřel nad ránem 6. července v římské nemocnici, kde byl hospitalizován poté, co si při pádu zlomil stehenní kost. Do posledních dnů byl při plném vědomí a bystrý – přesně tak, jak to předpovídali všichni, kdo ho od šedesátých let znali.

Morriconeho hudba byla plná nečekaných kontrastů a kulturních paradoxů, které do sebe dokonale zapadaly. V raném období, jež ho okamžitě vystřelilo ke slávě, vzal ingredience, které neměly zhola nic společného s Divokým západem, a suverénně přesvědčil publikum, že přesně takhle má znít western. Stačí vnímat, co člověk slyší během úvodních titulků filmu Hodný, zlý a ošklivý z roku 1966. Zkreslené hlasy imitující vytí kojota, pískání, zvuky střelby, rytmus napodobující cválání koně, do toho mluví krystalický tón elektrické kytary, nesrozumitelný sborový zpěv a následně z plných plic mocně zazní trubka. Tam, kde dobové americké filmy pracovaly buď s hudbou symfonickou, nebo folkovou, Morricone drze nabídl anarchistickou všehochuť s výraznou melodií. A byl to hit.

Hudba v jeho…