Karanténa opouští Řím tak pozvolna, že člověk může její odchod téměř zahlédnout. To, jak váhavě našlapuje, jak se každou chvíli ohlédne, zda se nemá přece jen vrátit. Jenže Řím není o opatrnosti, je hlavně o emocích a o lásce k italskému způsobu života, který je zdobný, barvitý a hájený. Během přísné karantény se ho museli Římané vzdát a na pětapadesát dnů se zavřít doma. Dennodenně tvrdě testovali svou odolnost, což na povrch vyplavalo třeba přetíženými linkami psychologické pomoci. „Jak se vede ženě a dětem?“ zeptala se učitelka našeho syna, kterého potkala náhodou v samoobsluze. Je mu třináct. Hned se překvapenému dítěti omluvila a vysvětlila mu, že karanténa byla psychicky náročná, že dlouho s nikým nemluvila.
Je to výstižné, podobně jsme na tom byli v pokaranténní době skoro všichni. Římské ulice celé týdny hlídali carabinieri s malými samopaly v rukou, policisté občasné chodce neúnavně kontrolovali a pokutovali a policejní auta ani nevypínala majáky. Všechno, třeba i nákup potravin, s sebou neslo nádech osudovosti. Řím se z toho vzpamatovává doteď, je v rekonvalescenci.
Chvíle, až padnou omezení, prosvítala extrémně přísnou karanténou jako světlo na konci tunelu, a když nastala, lidé pochopili jednu věc. Život, který se otevírá, není pokračováním předchozího dolce vita. Začal život nový, poloviční, ve kterém zůstal přítomen strach, ozbrojené složky a ochranné roušky, místo objetí u každých dveří dávkovač s dezinfekcí. Napůl prázdné ulice i…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
Tajemství jeskyně Svážná studně
Ležím na břiše v úzké chodbičce, kde není možné se pohybovat jinak než plazením. Dno, strop i stěny stísněného prostoru jsou pokryté mazlavou hlínou, která při pomalém pohybu vpřed ulpívá na rukou i na oblečení. Nevím, jak daleko chodba pokračuje ani kam přesně vede, a ve světle čelovky před sebou vidím jen nohy kolegy plazícího se přede mnou. Z představy, že se nemůžu posadit ani otočit, se mi zrychluje tep a cítím lehkou paniku. Snažím se nemyslet na to, že se nacházíme desítky metrů pod zemí obklopeni ze všech stran hmotou. Jsme v srdci Moravského krasu v jeskyni jménem Svážná studna, která se před několika týdny stala dějištěm mediálního spektáklu: při průzkumu se tu zranil speleolog a jeho komplikované, zhruba dvacetihodinové vyprošťování pak v přímém přenosu sledovalo celé Česko.
