Nursing home in Tambov Region, Russia
Na prvním místě člověk. • Autor: Alexander Ryumin/TASS

Když jsem se před pár lety pouštěl do snahy přesvědčit český stát, aby poskytoval lepší sociální podporu lidem s autismem, potkal jsem chlapíka, který se pro mě na téhle cestě stal dlouhodobou inspirací. Čekal na mě v říjnu roku 2017 v lobby hotelu v západoirském městě Galway, a přestože jsme si předtím vyměnili jen pár e-mailů, pozdravil mě, jako bychom se dávno znali. Typicky bodrý a zrzavý Ir něco po čtyřicítce mě naložil do auta a vyrazili jsme na celodenní okružní jízdu po zařízeních sociálních služeb pro klienty s postižením. Vzal si den volna, aby začínajícímu aktivistovi z východu ukázal, jak to u nich v Irsku chodí.

Brian McDonald je expert na „management chování“ lidí s mentálním postižením. Vyprávěl mi, že na stole v kanceláři má asi padesát složek s případy klientů z celého okresu Galway. Většina z nich nedokáže mluvit nebo ani jinak komunikovat, velká část má diagnostikovánu poruchu autistického spektra. V jeho hledáčku se ocitli proto, že vykazují rysy nezvyklého a náročného chování – jsou agresivní či ubližují sami sobě, utíkají ze stacionářů a hrozí, že je přejede auto, nebo třeba celé noci křičí. Brian McDonald je svého druhu detektiv, který takové klienty objíždí, pátrá po důvodech jejich nepohody a snaží se lépe nastavit péči tak, aby se zbavili stresu. „Některé případy mám na stole dlouhá léta, občas jejich chování dokážeme ovlivnit jen částečně,“ vysvětloval mi zpoza volantu. „Ale vždycky se dá něco dělat.“

Odbornost tohoto typu, která v českých sociálních službách Česku zatím chybí, ovšem nebyla hlavním důvodem, proč jsem během pár hodin podlehl Brianovu kouzlu. Byl jím způsob, jakým se k lidem s postižením vztahoval. V jeho perspektivě stáli na prvním místě. Při vstupu do místnosti jeho pozornost automaticky směřovala k těm nejslabším a v očích mu zajiskřilo. Dokázal je v pár vteřinách rozesmát, zatímco druhým okem skenoval prostředí a způsoby personálu, aby odhalil zárodky možných potíží. Přemýšlel o nehybných a nemluvících lidech s vášní, jaké mohla v jeho případě konkurovat jen irská fotbalová liga. Bylo vidět, že mu na nich hluboce záleží. Jako by se boj za kvalitu jejich života stal jeho životní misí.

A jak jsem zjistil během oněch dvanácti hodin a také později při jeho návštěvě Prahy, Brian McDonald si v téhle misi počínal velmi nekonformně. Často byl ve sporu s vedením své organizace, kritizoval zbytečnou byrokracii, obracel oči v sloup nad výstražnými a komunikačními cedulkami v domovech klientů, které jim měly zvyšovat komfort a bezpečí, ale spíš je děsily a mátly. Každou chvíli mě upozorňoval na nějakou zbytečnou komplikaci, nebylo to ale typické stěžování na systém. Spíš jako by si za ty roky práce vytvořil přesný vnitřní zaměřovač, kterým neomylně rozlišoval, co je pro jeho klienty důležité a co jen překáží. Za to první se pak rval jako lev.

Manuál berme jako proces, k němuž jistá míra nepohodlí a nesouhlasu přirozeně patří.

Tweetni to

A jak jsme tak přímořským lijákem křižovali Galway od zařízení k zařízení, Brian mi v jednu chvíli sdělil, že jeho obor stále hledá správný jazyk, jak takové chování klientů nazývat. Už dlouho se mu neříká „problémové“, protože takový termín vysílal do světa nežádoucí zprávu, že s těmito lidmi jsou jen potíže. Sociální pracovníci ovšem před časem opustili i modernější výraz „challenging behaviour“ ve prospěch termínu „behaviour that challenges“.

Obtížně se to překládá, ale přibližně bychom mohli říct, že Irové nahradili pojem „výzvu představující chování“ pojmem „chování, které představuje výzvu“. Subtilní rozdíl měl prý přinést posun ve vnímání zodpovědnosti za chování směrem k okolí klienta. Přišlo mi to lehce komické a po očku jsem sledoval muže za volantem, jak se bude tvářit. Nespustí další litanii o tom, co si to ti chytráci nahoře zase vymysleli za pitomost? Jak namísto zásadních sociálních problémů řeší prkotiny a vymýšlejí sousloví, která stejně nikdo nebude používat?

Nic takového se však nestalo. Žádná ironie, žádné námitky, žádné pozvednuté obočí. Brian ten termín během odpoledne zopakoval ještě několikrát se vší vážností, až se mi zdálo, že chce, abych si ho dobře zapamatoval. Jeho vnitřní zaměřovač ukazoval jasně: hledání správného jazyka je pro kvalitu života klientů stejně důležité jako správné nastavení péče.

I_obalka_R25_oprava
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům týdeníku Respekt.
Odemkněte si všech 33 článků vydání zakoupením čísla nebo předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.

Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:

Respekt.cz
Android
iPhone/iPad
Audioverze

I. Zadejte své údaje a zvolte způsob platby

Předplatné bude automaticky prodlužováno. Funkci můžete kdykoli zrušit.

Rychlá online platba

Odesláním objednávky beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s.

Máte dotazy ohledně předplatného? Neváhejte nás kontaktovat na predplatne@economia.cz nebo +420 217 777 888 (každý pracovní den 
od 7.30 do 17.00, mimo pracovní dobu je k dispozici záznamník).

Platbu kartou i on-line platbu zabezpečuje
Uvedené ceny jsou včetně DPH.

I_obalka_R25_oprava
Odemkněte tento článek
Získáte přístup ke všem 33 článkům z tohoto vydání.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Petr Třešňák

redaktor

tresnak
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Od roku 1995 jich napsal/a 1543

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte