Odstranění sochy maršála Sovětského svazu Koněva z dejvického náměstí Interbrigády vyvolalo rozsáhlou diskusi o událostech května 1945. Roli Rudé armády při osvobozování Prahy, potažmo celého Československa, nemůžeme ovšem posoudit správně, pokud ji nezasadíme do celkového kontextu druhé světové války, toho, co ji předcházelo, i toho, co následovalo – respektive jaké cíle měly válečné operace jednotlivých mocností. Velení Rudé armády nelze oddělit od charakteru Stalinova režimu a války, kterou v letech 1941–1945 vedl s hitlerovským Německem poté, co SSSR jeho dosavadní spojenec ze srpna 1939 napadl, a také od cílů, jichž chtěl Stalin postupem RA na západ dosáhnout.
K legitimizaci ruských velmocenských aspirací byl sovětskými propagandisty vytvořen mýtus Velké vlastenecké války. V rámci Rudé armády ale válčili vojáci mnoha národností, kteří nebojovali za hegemonii ruské říše nebo Stalinovy totalitní vize. Bránili své domovy proti agresorovi, přičemž hlavní tíhu bojů s nacisty nesly na svých bedrech národy západu SSSR – Bělorusové, Poláci, Rusové, Ukrajinci, Židé…
Vítězstvím nad nacisty ospravedlňoval totalitní Sovětský svaz svou poválečnou přítomnost v zemích střední a východní Evropy, včetně rozhodování o jejich vnitřním uspořádání. Bez ohledu na to, na které straně konfliktu tyto země stály, přeměnil je Stalin v sovětské satelity, z nichž budoval bezpečnostní koridor či válečné předmostí proti Západu – území, které mělo být „očištěno“ od všech i potenciálních…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 34 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
