Vzhůru ke hvězdám. Nebo možná raději ne

K mihotavým galaxiím určitě nepoletíme, a i když už možná ani nechceme,  je to docela rána. Před pár desetiletími se o takových cestách ještě točily sci-fi filmy a psaly sci-fi romány, které zasnění kluci a holky mohli brát jako příslib báječných dobrodružství, jež na ně čekají v jejich vlastních životech. Lidé přistáli na Měsíci, příště poletí na Mars, ale to je všechno teprve začátek. Následovat bude Jupiter a pak hluboký kosmos, ve kterém čekají nevídané světy, dechberoucí objevy, nekonečný prostor otevřený odvážným vizionářům.

Pak jsme ale narazili. Dnes i školou povinná mládež chápe, že sci-fi filmy jsou jenom pohádky, zhruba stejně pravdivé jako ty o skřítcích, vílách a dracích. Odvážné výpravy hlubokým časoprostorem přece natolik překračují fyzickou realitu lidské existence, že se o technologická kouzla nutná k jejich uskutečnění nikdo ani vážně nepokouší. Velké peníze se naopak investují do sofistikovaných počítačových triků, které dokážou na filmovém plátně nebo ve virtuální počítačové realitě podobné zážitky úžasně napodobit. Létat ke hvězdám můžeme, ale doma na gauči, bez zhoubné kosmické radiace. Stačí si nasadit VR brýle nebo si pustit seriál na Netflixu. „Dobrodružství“ může začít.

To ale neznamená, že už vůbec žádným vizím budoucnosti nevěříme, některé nám rozbuší srdce podobně jako dříve sny o výpravách do vzdálených končin. Většinou se tak stane, když před nás postaví působivé obrazy budoucích katastrof a zmáčknou nám vnitřnosti…