Prokletí vojáci: Kdo byl generál Vlasov, jeden z osvoboditelů Prahy
 
General Wlassow / Foto um 1943
Muž v nelehké situaci. (Andrej Vlasov) • Autor: akg-images / AKG / Profimedia

U příležitosti výročí osvobození a aktuální kauzy Koněv částečně odemykáme následující text o historii vlasovců. Zároveň připomínáme rozhovor s Ivanem Klímou, který který vznikl pro speciál 1945: Rok nula. Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně a zároveň nás v této době podpořit, staňte se naším předplatitelem:

 

Na fotografiích pořízených 6. a 7. května 1945 v ulicích Prahy vypadají jako normální, byť vyčerpaní vojáci. Okolo nich stojí šťastní civilisté či ozbrojení povstalci, s nimiž ještě před pár hodinami bojovali proti Němcům. Odkud se sem ale dostali? Kolik krutostí viděli, zažili, nebo dokonce spáchali? Rozhodně se necítili jako vítězové – ti skuteční je považovali za zrádce. Odsouzeni jednou stranou, Sověty, opovrhováni druhou, Němci, odmítnuti třetí, Američany a Brity. Prokletí vojáci. Vlasovci.

Norský politik a kolaborant Vidkun Quisling se pro Západ stal synonymem zrady a z jeho jména se zrodil termín pro kolaboraci s nacisty, quislingovství. V ruském diskurzu je však synonymem zrady a kolaborace „vlasovščina“, pojmenovaná podle generálporučíka Andreje Vlasova, jehož jméno nedávno opět rozvířilo napjaté česko-ruské vztahy. Pro Rusy je to téma citlivé. Pochopení pro Vlasova znesvěcuje podle nich památku padlých. Za kolaborujícím generálem se ovšem symbolicky „skrývají“ i statisíce občanů Sovětského svazu, kteří během války bojovali na Hitlerově straně. Což narušuje heroický narativ jednotného národa, hrdinně čelícího nacistické invazi.

Obránce Moskvy

Andrej Vlasov (1901–1946) pocházel z velmi chudých poměrů a cestu vzhůru mu nabídly až ruské revoluce, respektive služba v Rudé armádě. V ní díky svým schopnostem rychle postupoval. V roce 1930 vstoupil do komunistické strany, absolvoval elitní Frunzeho vojenskou akademii a mířil do nejvyšších velitelských pater. Přežil stalinské čistky v letech 1937–1938, dokonce předsedal vojenskému výboru, jenž měl prověřovat ostatní důstojníky. Jako projev důvěry z nejvyšších míst byl v druhé polovině třicátých let vyslán jako vojenský poradce do Číny a po návratu byl povýšen na generálmajora.

V roce 1941, po německém vpádu do země, unikl se svojí armádou z obklíčení Kyjeva a byl převelen ke klíčové obraně hlavního města. Jeho protiútok a opětovné získání důležitého bodu Solněčnogorsku mu vyneslo čestný titul jednoho z „obránců Moskvy“ a fotografii na titulní straně novin. V lednu 1942 byl vyznamenán a povolán na sever, aby se zde pokusil prolomit obklíčení Leningradu. Selhala ale součinnost s ostatními uskupeními, jež ho měla podpořit. Okolo Vlasovových jednotek se pomalu utahovala smyčka a teprve v květnu 1942 dostaly svolení se stáhnout. Jejich oslabený a zničený zbytek byl však v červnu obklíčen. Vlasov odmítl, aby byl coby cenný generál evakuován speciálním letadlem. Několik dní se skrýval na již Němci okupovaném území, ale 12. července 1942 ho starosta jedné obce, kde požádal o jídlo, nejprve zavřel do sklepa a pak předal Němcům.

Jak v třídílné edici dokumentů Generál Vlasov: historie zrady podotýkají ruští historici A. N. Artizov a S. V. Kudrjašov, nebyl to jediný generál, který padl do zajetí. Byly jich desítky; někteří Stalinův režim nijak nemilovali, ale jen málo z nich se rozhodlo s Němci spolupracovat. Elitní velitel s titulem hrdinného obránce Moskvy proto znamenal pro Němce cennou kořist.

Co Vlasova vedlo ke „změně stran“? Dokonal se v něm nějaký dlouho připravovaný přerod z elitního Stalinova generála na antistalinistu, antibolševika a ruského nacionalistu? Odpověď není tak jednoduchá. Možná rozhodly zoufalé dny, které strávil se svými vojáky v beznadějné situaci německého obklíčení. Ze zbytečné smrti tisíců vojáků vinil Stalina a jeho špatný způsob vedení boje. Tak to viděl i Vlasovův o sedmnáct let mladší současník a rovněž důstojník Rudé armády Alexandr Solženicyn, jenž v geniální obžalobě stalinského režimu Souostroví Gulag poznamenal: „Samozřejmě že to byla vlastizrada! Samozřejmě že to byla krutá, bezohledná zrada! Byla to však zrada Stalinova!“

Podle Artizova s Kudrjašovem si Vlasov v německých rukou sice stěžoval, že si v zajateckém táboře pro vyšší důstojníky musí sám prát prádlo, ale ve srovnání s děsivými podmínkami, které prožívali běžní sovětští zajatci, se měl ještě dobře. Spíše na něj působilo cílené německé přesvědčování, že se už nikdy do vlasti nemůže vrátit – čekal by ho soud, trest smrti či vězení – a také vábení k účasti na moci v zatím nejasné „ruské vládě“. Němci zařídili, aby se v zajateckém táboře setkal s kapitánem a baltským Němcem Wilfriedem Strik-Strikfeldtem, jenž se v rámci německé branné moci snažil vytvořit tzv. ruské osvobozenecké hnutí proti stalinskému bolševismu. Vlasov váhal, ale nakonec kývl. V září 1942 již pod jeho jménem vyšel první apel na důstojníky Rudé armády a sovětskou inteligenci vyzývající je k boji proti sovětské moci. Později podepsal například protibolševickou „Smolenskou výzvu“, jejíž text byl shazován v milionových kopiích nad sovětské linie.

Poslušnou nacistickou loutkou se ale generál nestal. Jako ruský patriot nechtěl nosit německé distinkce. Také jeho vztah k antisemitismu byl rezervovaný. Němečtí důstojníci si všímali, že se Vlasov nijak nesnaží přijmout nacionálněsocialistický světový názor, někteří protihitlerovsky naladění s ním dokonce i sympatizovali. Zato pravověrní nacisté a především sám Hitler jej pokládali za typického představitele ruských „podlidí“, i když, jak si interně poznamenal Goebbels, energického a mimořádně inteligentního.

Při setkáních s obyvateli v Němci okupovaném Pskově nebo Smolensku v únoru 1943 se k německé nelibosti značně odchyloval od propagandistického scénáře. Prohlašoval například, že nacionální socialismus nemůže být plně aplikován na ruský národ. Jindy se odvážil veřejně tvrdit, že úspěchy ruského národa a jeho bolševického vedení jsou značné a Němcům se zde v nejbližší budoucnosti nepodaří zvítězit jen silou zbraní. Německým důstojníkům zase vysvětloval, že ve vztahu k Rusku se dopustili řady chyb a s Ruskem nemohou zacházet jako s kolonií. Po těchto vyjádřeních Němci poněkud neovladatelného generála „uklidili“ na okraj Berlína a zakázali mu samostatná veřejná vystoupení. Možná mu tím načas zachránili život – Sověti se na něj prostřednictvím svých partyzánských skupin neúspěšně pokusili spáchat atentát.

Bez vlivu a v izolaci

Myšlenku Ruské osvobozenecké armády (ROA) chtěli Němci využít k rozložení morálky a podnícení dezerce na straně Rudé armády. Hitler byl ale zásadně proti vzniku samostatných ruských jednotek pod ruským velením. Mimo jiné se obával, a jak se později ukázalo oprávněně, že Rusové s Rusy nijak zaníceně bojovat nebudou. Podobně odmítal – s odkazem na historii československých legií – vznik nějaké samostatné české kolaborantské jednotky.

Ruští či přesněji slovanští dobrovolníci ve službách wehrmachtu tak sice nosili nášivku ROA, sloužili ale pod německým velením. Byli mezi nimi zajatí vojáci Rudé armády, kteří dali přednost uniformě nepřítele před likvidačními podmínkami v zajateckých táborech. Spolu s nimi tu však sloužili i bělogvardějci, kozáci a další Rusové, kteří uprchli po prohrané ruské občanské válce do zahraničí. Německý útok v nich obnovil naděje na pád nenáviděného bolševického režimu. Někteří přijali nástup Hitlera k moci s neskrývaným nadšením již v roce 1933 a netajili se obdivem k jeho rasovému antisemitismu, zavírajíce oči nad tím, že na rasovém žebříčku stáli v Hitlerových očích jen o málo výše než Židé.

Právě pestré složení těchto sil je tabuizovaným místem ruské historie. Podle historiků Davida L. Burnetta a Rolfa-Dietera Müllera pomáhalo Němcům na východní frontě v roce 1943 na 600 tisíc bývalých občanů SSSR v nejrůznějších civilních funkcích a 200 tisíc jich sloužilo v dobrovolnických jednotkách. Bez ohledu na rozdíly se všem vojákům později začalo říkat vlasovci.

Postupně byli nasazováni i do bojových operací, především proti sovětským partyzánům či v týlu nepřítele. S nechvalně proslulým vražděním během potlačování Varšavského povstání v roce 1944 však neměl Vlasov nic společného. Spáchala ji jiná jednotka, Ruská osvobozenecká národní armáda, RONA. Velel jí bývalý občan Sovětského svazu polsko-německého původu Bronislav V. Kaminski, jenž se po roce 1941 vypracoval až na generálmajora SS. RONA byla v roce 1944 začleněna do struktury zbraní SS, Kaminski se ale vděku nedočkal – kvůli svévoli a rabování jej popravili sami nacisté. Zbylé Kaminského vojáky pak včlenili do divize, která pomáhala pražským povstalcům.

I_obalka_R51
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům týdeníku Respekt.
Odemkněte si všech 52 článků vydání zakoupením čísla nebo předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.

Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:

Respekt.cz
Android
iPhone/iPad
Audioverze

I. Zadejte své údaje a zvolte způsob platby

Předplatné bude automaticky prodlužováno. Funkci můžete kdykoli zrušit.

Rychlá online platba

Odesláním objednávky beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s.

Máte dotazy ohledně předplatného? Neváhejte nás kontaktovat na predplatne@economia.cz nebo +420 217 777 888 (každý pracovní den 
od 7.30 do 17.00, mimo pracovní dobu je k dispozici záznamník).

Platbu kartou i on-line platbu zabezpečuje
Uvedené ceny jsou včetně DPH.

I_obalka_R51
Odemkněte tento článek
Získáte přístup ke všem 52 článkům z tohoto vydání.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte