Před dvěma dny, brzy ráno – zrovna když jsem sepisoval něco o adventu a nadějných vyhlídkách – zadrnčel zvonek a pošťačka mi podala parte. Roztrhl jsem obálku hned u branky, ale byla ještě tma, vůbec nic jsem neviděl. Vytáhl jsem z kapsy mobil a rozpálil lucerničku. Stál jsem u branky a svítil si mobilem na to parte; advent, tma, zima, ze dveří, které jsem nechal dokořán, se ozývalo rádio a artističtí moderátoři stanice Vltava zrovna ohlašovali další pastorálu Karla Ditterse von Dittersdorfa. Jméno mrtvého mi nic neříkalo. Takové jméno: Miroslav Šmíd. Zavřel jsem dveře, vypnul telefon, sedl si v kuchyni, Karl hrál a já studoval papír a vzpomínal. Potom mi svitlo. Umřel můj učitel hry na akordeon!
A tak vyprávění o naději – s dovolením – proměním v nekrolog. A snad nebude tak zle, když nám k tomu po celou dobu bude vzdálená harmonika hrát nějaký starý šlágr. Lepší než ten Dittersdorf!
Na akordeon jsem se učil celou první polovinu osmdesátých let. Matka si to tolik přála! Ale stařičká paní profesorka na základní umělecké škole po dvou letech ztratila trpělivost a jednoho dne šetrně prohlásila, že dál už nemůže ztrácet čas.
Konec kariéry koncertního akordeonisty jsem potvrdil památným předvánočním koncertem, na nějž do Prahy z venkova přijela celá širší rodina. Paní profesorka hudby rozhodla, že moje vystoupení – vzhledem k tomu, co na akordeon dovedu – bude jiné než vystoupení ostatních. Aby pozornost nebyla tolik upřena k mé chudičké hře, vymyslela, že nejdřív…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
