Malebná, leč chudá

Proč v naší krajině ubývá živé přírody? Kupodivu také proto, že ji zvířata ponejvíce čtou úplně jinak než lidé.

Mezi tisíci živočišných druhů, co v tuzemsku bytují, Homo sapiens s přehledem patří mezi deset nejmohutnějších. My, jeleni a vlci proto svět kolem sebe přirozeně prožíváme a používáme v jiných rozměrech než motýli, žáby nebo rejsci. Pro naše malé sousedy mohou být sakramentsky důležité rozmanité maličkosti, jaké sami ponejvíce přehlížíme.

Vůbec nejde jenom o to, že menší živáček neumí překonat potok, jaký naše nohy hravě překročí. Na nepostřehnutelné subtilnosti může dbát hlavně při rozhodování, co vůbec je domov. My vidíme zelené louky. Pro motýla bude fatálně důležité, na které z nich najde květy plné nektaru a správný druh rostlinky, jejž k obživě potřebuje právě jeho housenka. Kde se luční zeleň skládá z rozličnější flóry, tam žije rozmanitější hmyz.

Možná nejpodivnější z nenápadných nuancí jsou umírající stromy nebo ležící kmeny, které se kousek po kousku rozkládají v každé pralesní rezervaci. Tlustému buku na Šumavě po smrti trvá pět desetiletí, než se na zemi rozpadne. Tlející dřevo dotváří romantický obraz divočiny. Je však hlavně středobodem v koloběhu lesního bytí. K životu ho potřebuje asi třetina evropské lesní fauny. Jenom v českých lesích z hnilobného dřeva žijí asi tři tisíce druhů hmyzu včetně spektakulárních roháčů a tesaříků nebo pestrobarevných krasců; myriádami breberek či ponrav se živí ptáci; ve vlhkém skrytu přespávají mloci…