Otevřu oči a nad sebou vidím tmavě zelenou klenbu stanu. Začnu kolem sebe čichat. Cítím kouř, ale nos už mě nepálí tolik jako včera. Vyvlíknu se ze spacáku a otevřu stan. Po korunách stromů na protějším kopci se stále povaluje šedá masa dýmu. Jak obtěžkává porost a zároveň se nechá postrkovat větrem, vypadá jako hustá tekutina, která pomalu a s rozvahou spolyká vše, co jí stojí v cestě.
Není signál, tak se nemůžu podívat na to, jak to s požárem, který plení les několik kilometrů odtud, vypadá. Daří se ho krotit? Nebo bychom měli ujet ještě dál? Ještě že jsme u jezera. Nepřítomnost mobilního pokrytí, tzv. blank spots, není v Kanadě ani USA žádnou výjimkou. Klíčové je vytvořit si přehled, než se do divočiny vydáte. Když je nejhůř, záchranné složky vás mezi plameny nepustí a oblast včas uzavřou. Každý rok se ale najdou lidé, kteří „záchrannou sítí“ proklouznou a musí si v plamenech pomoct sami.
Podívám se na blaženě spící děti. Líbí se mi, jak tělíčka ve spánku zgumovatí melatoninem, duše se zdají zas úplně bez poskvrny. Sleduju nosíky, které kouř spokojeně nasávají. Přemýšlím, kolik by ho ve vzduchu muselo být, aby je probral pud sebezáchovy. Kdyby bylo nejhůř, máme s sebou dýchací masky. Včera jsme je koupili v nejbližším městě, asi 32 kilometrů odtud. Když je vidím, ve zlomku vteřiny se mi vybaví pach školní jídelny, který společně s mrtvolně čpící vodou na vytírání prostupoval chodby základní školy. Tam jsem si poprvé a naposledy nasazovala na obličej plynovou masku.…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
