Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Politika Fokus

Prostě Boris

Jak se může rozcuchaný blonďatý medvěd stát premiérem Velké Británie

31-profil-bj
Boris Johnson • Autor: Ilustrace - Pavel Reisenauer

U příležitosti britských voleb odmykáme profil Borise Johnsona.  Pokud podobné články oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se naším předplatitelem.

 

Reklama
Reklama

Málokdy hledí Evropané z kontinentu na Evropany v Británii s tak nevěřícím úžasem, jako když minulý týden usedl do premiérského křesla Boris Johnson. Klesli Britové opravdu tak hluboko? Bude nejsložitější problém poválečných evropských dějin skutečně řešit usvědčený podvodník, muž, kterého vyhodili z novin, protože si do článku vymyslel citace, a který si coby politik nechal na propagační autobus před referendem o brexitu nastříkat vědomě lživé heslo, aby s jeho pomocí vyhrál a uvrtal zemi do situace, kterou teď přichází řešit? Co je to za podivného chlápka, jenž se – a to nešlo přehlédnout – zřejmě minulý týden poprvé v životě učesal? „Evropa se nemůže Borisi Johnsonovi přestat smát,“ stálo v titulku evropské varianty serveru Politico a dost dobře to vystihovalo nevěřícnou atmosféru na kontinentu. Problém je samozřejmě v tom, že zábava končí. Boris Johnson, nad kterým bylo donedávna možné mávnout rukou jako nad svérázným klaunem, je nově jedním z nejmocnějších mužů planety.

Naprostý idiot

Vlastně je to všechno trochu nedorozumění. Příběh běží opačným směrem, Alexander Boris de Pfeffel Johnson se ve skutečnosti v uplynulých týdnech nezačal česat, ale přestal se na veřejnosti záměrně rozcuchávat. Na audienci ke královně se nepřestrojil do svého obvyklého nepadnoucího obleku a k Downing Street číslo 10 nedoklusal celý upachtěný v károvaných šortkách navlečených na ne právě dvakrát vysportované medvědí tělo. Pečlivé budování obrazu svérázné politické celebrity končí, cíle bylo dosaženo, Johnson vystoupal na vrchol.

Obraz se ovšem budoval léta a Britové díky tomu vidí svého Borise úplně jinak než lidé zvenčí. Nenechme se mýlit faktem, že nový premiér vlastně nebyl zvolen v řádných demokratických volbách, do nejvyššího úřadu v zemi ho v interním hlasování vyslalo pouze pár desítek tisíc Britů vlastnících legitimaci Konzervativní strany. Podle rychlého průzkumu YouGov je i tak Johnson jedním z nejvlídněji přijímaných nastupujících premiérů v novodobé historii. Ani to vlastně není překvapivé, je to zároveň jediný britský politik, kterého obecně všichni znají křestním jménem. Když během jeho první kandidatury na londýnskou radnici ukazovali sociologové kosmopolitním obyvatelům metropole fotografie jednotlivých kandidátů a ptali se, pro kterou z tváří jim srdce plane, ukazovala jasná většina právě na jeho obrázek, a to bez ohledu na to, jestli souhlasili s jeho názory nebo zda je vůbec znali. Připadal jim nejsympatičtější, povědomý, cítili se v jeho přítomnosti veselí a optimističtí.

Sofistikovaní snobové, mnozí usídlení na evropském kontinentu, mají tendenci vidět za rozšklebeným britským fenoménem povrchního hlupáka. Boris Johnson jim to neusnadňuje, populárnímu (a podobně z řetězu utrženému) britskému moderátorovi Jeremymu Clarksonovi vysvětlil, že „nikdy nelze vyloučit, že se pod složitě udržovanou fasádou naprostého idiota nachází, ehm, naprostý idiot“. Možná, úplně jinak to ale viděl bývalý premiér a Johnsonův kolega, nadřízený, soupeř i spolužák z elitních škol David Cameron. Podle něj „se uvnitř Borise nachází seriózní a ambiciózní politik, který se snaží prodrat ven“. Britští životopisci a novináři se většinou přiklánějí k druhé variantě. Johnsonův obraz je pro ně pečlivě inscenovaná dlouholetá hra. Lidé z jeho okolí vědí, že vlasy je potřeba rozčepýřit ve chvíli, kdy se blíží kamery. Dávno si všimli, že se Boris celkem běžně vymlouvá novinářům, že není pořádně schopen odpovídat na otázky, protože má strašnou kocovinu – přestože se o něm ví, že pije velmi střídmě a děsí se ztráty sebeovládání.

Boris se prakticky nikdy nesměje, nechce se nechat unášet emocemi.

Tweetni to

Když za ním jednou do londýnského domova přijel ohlášeně kvůli profilu pro magazín Vanity Fair slavný americký novinář Michael Wolff, našel ho v osm hodin ráno v domě plném rozházených hraček a dalších útržků rodinného života. Johnson byl podle všeho ještě v posteli, a když se za pár minut objevil, měl na sobě trenýrky. V okolí novopečeného premiéra je nicméně známo, že Boris mnoho spánku nepotřebuje, vstává obvykle v pět a za ranního kuropění studuje denní tisk, aby měl vymyšlenou strategii již ve chvíli, kdy běžné lidi teprve vyděsí budík. Plán a sebeovládání jsou opakovaně líčeny jako klíčové. Autorka možná nejlepšího životopisu Just Boris (Prostě Boris) Sonia Purnell si už v dobách, kdy fungovala jako jeho přímá podřízená v Bruselu, dokonce všimla, že se Boris prakticky nikdy nesměje, pouze se tváří pobaveně. Nechce se prý nechat unášet emocemi.

Výbuch energie

Boris Johnson pro své spoluobčany celoživotně sehrává roli nezkrotného, vnitřně zcela svobodného a konvencemi nikdy nespoutaného obyvatele britských ostrovů. Takhle nějak vnímá významná část britské veřejnosti sebe sama. Jeho okatá „nepraktičnost“ je v tomhle kontextu vlastně nonšalance energického intelektuála, který se nezdržuje pitomostmi.

Americký prezident minulý týden prohlásil, že Johnson je vlastně britská varianta jeho samého, Boris ale ve skutečnosti funguje jinak. Trump na Američany mluví až směšně primitivním jazykem, Boris naopak chrlí květnaté obrazy, trousí latinská či starořecká slova, a pokud se chce většina Britů (a samozřejmě cizinci) vyrovnat s jeho košatou slovní zásobou, neobejde se bez nejtlustších výkladových slovníků. Trump je znám tím, že hodiny kouká na televizi, Johnson píše knihy, skládá básně a maluje (prý) obstojné obrazy. Johnson pojímá za manželky právničky nebo učitelky a podvádí je s novinářkami či političkami, jeho americký protějšek plodí děti s modelkami a zahýbá jim s pornohvězdami.

Mnohem důležitější je však rozdíl v celkovém temperamentu. Trump je pochmurný hlasatel apokalypsy. Svůj inaugurační projev postavil na obrazu totální zkázy Ameriky, „amerického masakru“, před nímž může Američany zachránit jen on sám. Johnson je prozářený optimista. Brity strhává energií a zjevnou chutí do života. Všechno vychází zevnitř, z buldočí energie svobodného Brita. Trump temně hrozí, Johnson burcuje, vznáší se nad realitou a trousí vtipy. Všechno je jízda, zítra nás čeká něco fantastického, čert vem, že někdy bez ohledu na fakta, zvyklosti i mravy. „Pochybovači, apokalyptici a depresoidi opět prohráli,“ deklamoval nadšeně rezonujícím barytonem minulý týden před vchodem do Downing Street (v jeho barvité angličtině to projeli „doubters“, „doomsters“ a „gloomsters“). „Kdo vsadil proti Británii, ten jako obvykle prohraje i vlastní košili.“

Je to pravda

Celý popsaný obraz funguje desítky let jako nástroj, který Johnsona dovedl až na vrchol britské politiky. Jeho přesný původ zůstává samozřejmě skryt hluboko v jeho osobním příběhu, často se ale má za to, že byl původně sebeobranou skrývající slabá místa, a protože fungoval, stal se druhou přirozeností. Johnson měl zajímavé i tragické dětství, on ani jeho sourozenci nemohli například budovat běžné vztahy s okolím, protože se během prvních sedmnácti let Borisova života dvaatřicetkrát stěhovali za prací superambiciózního otce. Tlak (a neustálé manželovy nevěry) nakonec nevydržela Borisova matka, zhroutila se a zmizela skoro na rok v psychiatrickém ústavu. Ztráta opěrného bodu je považována za klíčový otřes pro celý klan Johnsonů. Boris byl kromě toho od okolí dlouho izolovaný také vadou sluchu a ještě zajímavější je skutečnost, že na otcově straně, jež má kořeny v Turecku, se odehrála politická katastrofa: Borisův praděd vsadil po první světové válce na špatnou stranu, stal se oddaným poradcem sultána a byl vítěznými republikány Mustafy Kemala Atatürka popraven.

Od této události se podle některých interpretací odvíjí Borisovo přesvědčení, že největší hloupostí je zastávat ideologicky neotřesitelné postoje. Z takové chyby však Borise Johnsona rozhodně nikdo vinit nebude. Jeho politické přesvědčení je nejasné, vágně sociálně i ekonomicky liberální, ve skutečnosti ale čistě pragmatické, takže mu nebránilo ani úspěšně vládnout v podstatě pokrokářskému a kosmopolitnímu Londýnu. Johnson se umí názorově otáčet jako na obrtlíku, o čemž by mohl vyprávět již zmíněný David Cameron, kterému svým dlouho pečlivě zvažovaným rozhodnutím vsadit nakonec na odchod z Unie zničil všechny státnické plány i politickou kariéru.

Johnson nabízí především energii, zábavu a cestu vpřed. Jak se to srovná s dramatickou realitou brexitu, kterou Britům sám pomohl uchystat, se teprve uvidí. Minulý týden jeden z blízkých poradců Davida Camerona líčil ve vysílání BBC, jaké vystřízlivění čeká britského politika, když konečně dojde na vrchol. První hodiny jsou opojné, provází je potlesk, obdivné výkřiky, audience u královny i zájem světa. Za dveřmi Downing Street č. 10 se prý ale všechno rychle mění, nový premiér se rychle ocitá v prázdné ztichlé zasedačce, u dveří bez hlesu stojí jeho spolupracovníci a šéf státního úřednictva a čekají, co bude dál. „Všechno je teď na vás, o všem rozhodujete vy, vše se zároveň zaznamenává a připisuje na váš účet, venku čekají novináři.“ David Cameron prý v té chvíli zcela přišel o náladu, položil si hlavu na předloktí a vystresovaně hlesl: „Proboha. Ona je to pravda.“

Co přesně cítil minulý týden Boris Johnson, samozřejmě netušíme. Podle mnoha svědectví však víme, že je od mládí přesvědčen o své předurčenosti k velkým činům. Na Johnsona je tedy možné pohlížet jako na muže, který celou svou kariérou vytvořil příležitost dokázat, že se ve své vlastní intuici nespletl.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jiří Sobota

redaktor, zahraničí

sobota2
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1486
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte