0:00
0:00
Civilizace28. 4. 20199 minut

Moderní opalovací krémy škodí přírodě a mohou přispívat k rakovině prsu

Moderní opalovací krémy škodí přírodě a mohou přispívat k rakovině prsu

Klára Matoušková, foto Kateřina Malá

Když indiáni na americkém Západě měli strávit delší čas na prudkém slunci, setřeli pel z kmenů tamního druhu osiky a bílým práškem, který jim ulpěl na dlaních, si potřeli tváře a tělo. Vypadali pak sice jako posypaní křídou, ale kůži si ochránili. Dnes se mažeme opalovacími krémy, které mají sporný účinek na naše zdraví i přírodu. Není vyloučeno, že si jejich používáním přivoláváme stejně vážné zdravotní problémy, jako jsou ty, před nimiž se chceme chránit.

Nejčastější účinnou látkou v opalovacích krémech je oxybenzon, uměle vytvořená sloučenina určená k pohlcování ultrafialového záření. Slouží nejen k ochraně pokožky; zákazník jej nalezne také v lacích a tužidlech na vlasy, v plastových i skleněných obalových materiálech, ve funkčním oblečení. Všimli jste si, že černá zůstává déle černou, že barevné tričko jen tak nevybledne? Že ani inkoust hned nezesvětlá, když necháte noviny ležet na stole u okna? Ano, oxybenzon. Jen v Evropě se jej vyrobí a použije na stovky tun ročně.

↓ INZERCE

Podmořský pach smrti

O oxybenzonu se píše zejména v souvislosti s takzvaným bělením korálových útesů. Úřady Havajských a Amerických Panenských ostrovů zakázaly od roku 2021 na svých plážích prodej a používání opalovacích krémů obsahujících tento UV filtr, připojuje se k nim i floridský ostrov Key West. Oxybenzon totiž spolu s dalšími chemikáliemi, jako jsou třeba kyanid používaný při rybolovu nebo herbicidy spláchnuté do moře z polí, vyvolává u korálů stres.

Udušený korál. (Indonésie) Autor: Profimedia, Depositphotos Inc.

Korál je symbiotický živočich, který k životu potřebuje mořské řasy. Poskytne jim útočiště, vápník a oxid uhličitý, a na oplátku ony jemu dodávají kyslík a roztodivné barvy. Ve stresu se korál v krátkozraké vidině přežití řas zbavuje – svého symbionta považuje za přítěž. Na chvíli to funguje, po nějaké době se však korál navyklý na pravidelnou dodávku kyslíku od řas začne „dusit“, až nakonec zahyne. Potápěči, kteří na vlastní oči spatřili ohromné, vybělené plochy dříve rozmanitých barevných korálových útesů, hovoří o „pachu smrti“, který nikdy předtím nezažili.

Právě oxybenzon je spolu s dalšími chemikáliemi a také rostoucí teplotou oceánů jednou z příčin této zkázy. Jde přitom o nenahraditelnou ztrátu: Velký bariérový útes, jenž se táhne na dva tisíce kilometrů od severovýchodního pobřeží Austrálie, začal vznikat nejméně před třemi tisíci lety, ale i menší korálové útesy se utvářejí stovky let.

Oxybenzon se však nenachází jen v oceánech, ale třeba i ve zdánlivě netknutých tocích jižních Čech i v tamních rybnících. Jak se tam dostal? Hlavně z kůže koupajících se rekreantů, ale také z čistíren odpadních vod, kam míří poté, co jej ze sebe spláchneme ve sprše nebo se uvolní z oblečení při praní. Čistírny jej dokážou odstranit jen částečně, a kolem 20 procent oxybenzonu přítomného v odpadních vodách se nachází dokonce i v přečištěné pitné vodě. Proto i u lidí, kteří se na opalovací krém nikdy ani nepodívali, lze oxybenzon zachytit v moči nebo krvi.

Dlouho se předpokládalo, že se oxybenzon nevstřebává kůží, že zůstává jen na jejím povrchu. Dnes už víme, že skrze kůži proniká do krve, a to až z jedné třetiny. Krví se pak dostává do celého těla, prostupuje i placentou do amniové tekutiny a mateřského mléka. V moči jej má téměř 99 procent Američanů – v tím vyšší hladině, čím častějšími jsou uživateli opalovacích krémů. Ukládá a hromadí se i v tukové tkáni. Je proto v tuku ryb, ale i v mateřském mléce a v samotných prsou, která kromě žláz na tvorbu mléka obsahují zejména právě tukovou tkáň, a to u mužů i u žen.

Oxybenzon přitom patří mezi endokrinní disruptory, látky přírodního či umělého původu, které nějak narušují působení hormonů. Například předstírají, že jsou taky hormony, nebo obsadí receptory, na které se hormony vážou, a zabrání jim tak v účinku. Nebo dokážou molekuly hormonů předčasně rozložit a tím je zlikvidovat. Klasickými příklady endokrinních disruptorů jsou insekticidy jako DDT (ve většině rozvinutých zemí je už dnes zakázán, v prostředí však stovky let přetrvávají jeho metabolity, které tak v organismu pravděpodobně máme úplně všichni), bisfenol A, sloučenina používaná k tvrzení plastů, těžké kovy jako olovo či arzen a další.

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Fareed Zakaria pro Respekt: Sledujeme novou kontrarevoluciZobrazit články