Tento nápis se objevil na pražské ulici den před falešným koncem milénia, za nějž byl z obecné neznalosti vydáván Silvestr 1999. Černá metrová písmena kdosi v noci tlustým štětcem zdobně vymaloval na prkenný plot, který desátý rok zakrýval stavební proluku hyzdící řadu právě opravených činžáků jako vyražený zub; s tučným vykřičníkem přímo křičela, jelikož autor napřed letitou vrstvu zašlých plakátů zatřel zářící bělobou. Na ohyzdnou proluku, relikt nějaké rodinné bitvy o restituce, jsme si i my, nedávní přivandrovalci z exilu, už zvykli, tím víc nás překvapil výkřik sám. Deset let po takzvané revoluci otrnulo i nekurážným natolik, že její samet připomínal brusný papír lidově zvaný šmirgl.
– Zvláštní! řekla má žena, jaká svoboda tomu Pépé ještě schází?
– Jak víš, že tomu? řekl jsem, proč ne té Pépé?
– Mám hodně bujnou fantazii, ale neumím si představit, že bych jako ženská demonstrovala politické přesvědčení štětkou z kýblu.
– Neuměl jsem si až do Charty představit, že bys jako ženská kousla estébáka.
– Protože mi zacpal pusu!
– Možná že téhle Pépé, nebo chceš-li tomuhle, nějaký na revolučno překabátovaný bolševik obrazně zacpal ústa teď.
– A proč ne nějaký revolucionář, který se expresně zbolševíkoval? Ty, tolikrát spálené dítě, snad věříš, že se vláda věcí našich skutečně vrátila k lidu?
Městský autobus elegantně přistál na zastávce před naším domem a spolkl s námi i téma. Celodenní diskuse s režisérem příštího filmu vymazala z paměti vše ostatní,…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 50 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
