Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Jeden den v životě, Společnost

Po stopách předků

V dětství jsem od svého dědy občas slýchával o bratrovi jeho otce, strýci Antonínovi, který zahynul v první světové válce. Rodina Kottů tehdy žila na Prácheňsku, ve vesnici Kvášňovice. Antonín byl obyčejný vesnický kluk, doma byli čtyři sourozenci společně s Josefem (můj praděda) a sestrami Josefínou a Annou, které obě odešly do Ameriky. Často jsem si prohlížel jeho fotografii, kterou měl děda doma. Je na ní mladý muž ve vojenské uniformě.

Jeho slovy nepopsatelný pohled v očích ve mně vždy vzbuzoval mnoho otázek. Kolik mu bylo? Jak se cítil? Měl slečnu? Prý to býval umělecky nadaný a citlivý mladý muž, byť povoláním řezník. Rád maloval, četl a psal básničky.

U příležitosti výročí sta let konce první světové války jsem se rozhodl zjistit víc. Napsal jsem starostovi Kvášňovic, panu Strolenému. Po pár dnech mi přišel milý e-mail od jeho dcery Veroniky, která zrovna cestovala po Moldavsku, s odkazy na klíčové dokumenty a naskenovanou obecní kroniku. K 27. červenci 1914 v ní stojí: „Přišly mobilisační vyhlášky, aby narukovali 30ti letí a mladší vojáci. Co tu bylo pláče, strachu a špatných nadějí do budoucnosti. Mužové rodin narychlo pořizovali svojí poslední vůli a s pláčem se rozloučili se svými rodinami.“ Rukovala celá jedna generace vesnice.

Antonín byl rakousko-uherskou armádou odveden hned v první euforické vlně v červenci 1914 k „zeměbraneckému pěšímu pluku 1“. Byl poslán na srbské bojiště. Podle rodinné paměti zemřel v zajateckém táboře na srbské frontě, nejspíše na epidemii úplavice nebo skvrnitého tyfu. Pohřben prý byl v masovém hrobě v makedonském Skopje. Za mrtvého byl oficiálně prohlášen 19. prosince.

Díky vojenským záznamům také vím, že Tondovi bylo 24 let, když rukoval. Dávám do poměru svůj život. Těžko si jeho pocity představit. V kronice dále čtu: „Žádný si nedovede představit, jak se každému z nás ulehčilo, když přišla zpráva, že jest války konec, že jsme samostatni. Ano, byli i mnozí, kteří nechtěli těmto zprávám uvěřit. Ba našli se lidé, kteří by si bývali přáli ještě několik let této války, ale to byly hyeny v lidské podobě, které na úkor svých bližních bohatly.“

Jednu mlhavou listopadovou sobotu se do Kvášňovic vydáváme. Zvláštní pocit, projíždět krásnou a neznámou krajinou předků. Nikdy jsem tu nebyl. Z hlavní silnice vedoucí do Horažďovic uhýbáme po úzké silnici. Za kopcem se mezi stromy objevuje věž kostela. Kvášňovice.

U kávy si povídáme s Veronikou i jejím tátou, starostou Stroleným. Jejich rod zde žije po mnoho generací. Procházíme obcí. Zastavujeme se u domu č. p. 22, tady Kottovi žili. Pohled přes dlouhou kamennou zeď do obrovské zahrady s ovocnými stromy. Ořešáky možná sázeli Kottovi. Zvláštní pocit. Přicházíme ke kostelu. U pomníku padlých, na němž je i Antonínovo jméno, pokládáme květiny. V ruce držím Antonínovu fotku. Další zvláštní pocit.

Vzpomínkou na Tondu Kotta si připomínáme i osudy milionů dalších, jejichž životy byly zmařeny. Naším příjezdem alespoň trochu ožívá příběh mého praprastrýce. Po této návsi denně chodil. Možná u zdi kostela svatého Bartoloměje ve stínu odpočíval. Tady se narodil. Tady prožil dětství. Žili tady i lidé, kteří ho měli rádi nebo jej milovali. Tady žil.

Možná u nás není rodiny, které by do života první velká válka nezasáhla. Čas jednotlivé příběhy překryl nánosem prachu, ale stojí za to je odkrývat a vyprávět je svým dětem. O Tondovi se jednou dozví i náš Kryštof. Mnohé příběhy lidských životů se bohužel stále opakují. Život, který žijeme, není samozřejmostí a je třeba o něj denně usilovat, ať je to pro jednoho nudné klišé nebo trapný patos.

Ondřej Kott,

biolog

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 47/2018 pod titulkem Po stopách předků