Tak kdo byl Polák?“ ptá se přísně od barokně načančaného oltáře v postranní kapli limské katedrály postarší duchovní. Věřící v lavicích, kteří sem přišli nechat pokřtít své potomky, si pro sebe nesměle drmolí: „Jan Pavel II.“ „Neslyším vás. Papež František tam navštívil jeho domovské město Wadowice,“ napovídá klerik káravě. Odpovědi „Jan Pavel II.“ zřetelně zesílí, ale muž ve slavnostním rouše to ani nechce slyšet. To, co měla být radostná bohoslužba, se mění v návrat do školních lavic, kdy kantor od katedry peskuje nezvedené žáky. Nejen peskuje, on je ponižuje. „Co jste to za katolíky, když nevíte, že Polákem byl náš milovaný Jan Pavel II.,“ ukazuje pohrdlivě převahu studovaného kněze nad nevzdělaným plebsem.
Tehdy roční dcera Sofía mi sedí na klíně, se zájmem si prohlíží pozlacené sošky buclatých andělíčků a já mám chuť se zvednout a na protest odejít. Zastaví mě jen vědomí, že takový akt svobodné vůle by byl pro mou peruánskou ženu zároveň žádostí o rozvod. Jako přesvědčený ateista jsem rád, že se mi podařilo vyhnout svatbě v kostele, ale křtiny Sofinky pro manželku – byť dost líně praktikující katoličku – znamenají nejen náboženskou, ale i společenskou povinnost. A z té se nelze vyvlíknout.
Kazatel se dostává do ráže. „Chcete pokřtít své dítě?“ vykřikuje. Mumlání: „Ano, chceme“ ho neuspokojuje. „Tak chcete pokřtít své dítě?“ horlí od oltáře. Odpověď je zřetelnější, ale ne dostatečná. „Ptám se vás, chcete pokřtít své dítě?“ Až po pátém dotazu je s hulákáním, které…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
