Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Společnost Téma

Spravedlnost v čase #MeToo

Hledání zločinu a trestu ve stále složitějším světě

14_TEMA_Jaros
Konečně se prolomilo mlčení o sexuálním násilí na ženách. Hledání spravedlnosti je ale stále těžší. • Autor: Milan Jaroš

 

#MeToo má první výročí. Hnutí sice založila už v roce 2006 Tarana Burke, ale za novodobý nástup se počítá 15. říjen 2017, kdy herečka a aktivistka Alyssa Milano zveřejnila dnes již slavný tweet: v něm vyzvala lidi, kteří se stali terčem sexuálního obtěžování či zneužívání, aby se s tím svěřili pod hashtagem MeToo. Při této příležitosti  výjimečně odemykáme následující esej Erika Taberyho. Éry #MeToo se týká i text v novém Respektu 42/2018. Článek s titulkem Tekutý případ Woody Allen popisuje, jak hnutí nově ovlivňuje někdejší skandál ikonického filmaře. Pokud podobné články oceňujete a chcete je číst pravidelně, staňte se naším předplatitelem.

Reklama
Reklama

 

Málokteré téma vyvolává v Česku tak vášnivé reakce jako fenomén #MeToo. Pakliže bychom vycházeli z obrazu v médiích a na sociálních sítích, jsou Češi k této kampani velmi kritičtí. Nevnímají ji jako snahu žen (a v menší míře i mužů) otevřít téma sexuálního násilí, ale jako svého druhu touhu vyřídit si účty s nepohodlnými šéfy, kolegy, učiteli nebo partnery z minulosti. Diskreditovat je po letech zahanbujícím obviněním, které má v aktuální společenské atmosféře potenciál zničit člověku pověst. Případně rovnou jako snahu žen o získání nadvlády nad muži.

Když se #MeToo objevilo poprvé na scéně, byl to přitom zásadní a veskrze pozitivní zlom. Ženy promluvily o násilí či zneužívání, jemuž musely čelit. Nejprve o případech ze světa showbyznysu, následně i dalších sfér života.

Také v Česku najednou mnoho žen začalo vyprávět o tom, co zažily, na rozdíl od USA však u nás nedošlo k obvinění konkrétních mocných a veřejně známých mužů. Na odhalená tajemství minulosti často s překvapením hleděli jejich nic netušící kamarádi, kolegové, ale dokonce i manželé či otcové. Bylo zničehonic jasné, že máme velký problém, o kterém se léta mlčelo.

Zatímco ale v české debatě postupně přibývá především zmíněná skepse vůči obětem, za oceánem kampaň stále nabývá na síle a přináší další a další zprávy o mužích, kteří zneužívali své postavení. S každým novým případem se však silněji ozývá i tón pochybností.

Zvolání: Máme problém! se částečně mění v: Hledejme problém! Jinými slovy, ve Spojených státech se rozběhl proces, kdy se neozývají jen jednotlivé ženy, jež žádají spravedlnost a chtějí uzdravit svá léta skrývaná traumata, ale probíhá aktivní hledání potenciálních viníků, takže se ženy vyzývají k tomu, aby se samy přihlásily. Média a aktivistické organizace tak pátrají v různých oborech, například ve světě fotografů, jak právě sledujeme v případu Antonína Kratochvíla, který zájem o #MeToo znovu oživil i v Česku.

Nemám fakta, nemám informace. Dokonce ani nevím, jak zní obvinění.

Tweetni to

V něčem je to logické. Když se prolomí tabu, mlčení, společnost chce stále víc. Tady ale může být základ budoucích problémů. Hledá se ještě spravedlnost, anebo je to už tak trochu show? A je vůbec možné onu spravedlnost v tak nepřehledném terénu, jako je obvinění z obtěžování, po mnoha letech najít?

S Weinsteinem to začalo

Když se na podzim roku 2017 objevila v amerických novinách zpráva o chování známého filmového producenta Harveyho Weinsteina, vyvolalo to šok. Tato legendární postava amerického showbyznysu agresivně nutila mladé herečky a své zaměstnankyně proti jejich vůli k sexu. Některé dokonce přišly s obviněním, že je producent znásilnil. Případ se pořád vyšetřuje, pracuje na něm policie i státní zástupci.

V tu chvíli se naplno rozbíhá kampaň #MeToo, kdy ženy veřejně oznamují, čemu musely čelit ve školách či v práci. Škála byla pestrá, od osahávání nebo permanentních sexuálních narážek až po znásilnění.

Americká společnost zažila určitý zlom. Ženy našly odvahu spustit akci, která má potenciál změnit prostředí, v němž mohou predátoři téměř cokoli, ve svět, kde budou muži (ale i ženy) vědět, že jakmile překročí hranici, přinese to důsledky. Jde o zásadní civilizační posun, v němž se mění nejen pravidla přípustného chování, ale svým způsobem i mocenská (ne)rovnováha mezi pohlavími.

Respekt_42_2018

V Česku je #MeToo vnímané od počátku značně odlišně a primárně skepticky. Převládaly komentáře, že když ženy mlčely tehdy (v čase útoku), mají mlčet i dnes. Tíživý stud obětí, který popisují všechny psychologické učebnice jako obvyklou reakci na trauma, je vydáván za nedůvěryhodnost. Jde prý o hon na čarodějnice, který v takové optice každý nový příklad jen stvrzuje. Podle znepokojených českých komentátorů se blížíme konci civilizace, kdy se budou muži bát mít sex, protože si nebudou jistí, jestli s nimi žena opravdu souhlasí.

Jenže zatímco hlasy volající, že jde o hysterické ženy, případně zlatokopky, jež chtějí pozornost či mstu, nejsou zajímavé, poznámkám, že se tu dostává do úzkých spravedlnost, je nutné dopřát pozornost.

Téma #MeToo se uchopuje stejně nesnadno jako písek. Ať už jste jeho zastánci, nebo odpůrci, v jistém momentu se musíte dostat do situace, kdy budete argumentačně v úzkých. Řada zveřejněných případů se odehrála v minulosti, stojí v nich tvrzení údajné oběti proti tvrzení údajného pachatele a pravdu lze těžko ověřit. Jen některé splňují klasifikaci trestných činů a nad zbytkem se vznáší otázka, jak má společnost vlastně adekvátně reagovat.

Zkusme si představit, že vedeme firmu, kde se ze sta zaměstnanců ozve osm žen, že je jeden vedoucí pracovník sexuálně obtěžoval. Je velmi pravděpodobné, že proběhne vnitřní šetření, a když se obvinění ukážou jako silná, pak zřejmě dojde k propuštění dotyčného. A to aniž by proběhl soud (jestliže se oběť nerozhodne postupovat právní cestou).

Situace se trochu změní, pokud dojde k té samé události, ale ve známé firmě, kde informace o obtěžování unikne na veřejnost. Jestliže firma muže nepropustí, bude působit necitlivě, když ano, de facto dotyčného odsoudí, nepřímo prohlásí za usvědčeného. Obviněný muž najednou čelí veřejné kritice, s velkou pravděpodobností je většinou společnosti považován za viníka. (Takhle to aspoň v americké debatě obvykle vypadá.)

People participate in a protest march for survivors of sexual assault and their supporters in…
V roce 2017 se konaly masové demonstrace na podporu obětí sexuálního násilí. • Autor: REUTERS

Šlo postupovat nějak lépe? Měla firma nechat obvinění být? Bylo by to ale férové vůči ženám? Dát to k soudu? Jenže verdikt přijde zadlouho, pokud vůbec prokázané chování naplní skutkovou podstatu trestného činu. Co tedy? A jsme u toho, taková situace téměř nemá dobré řešení. Respektive správné řešení je muže podezřelého propustit, protože svědectví je dost, ale nehrát si u toho zároveň na soudce.

Ukažme jeden příklad z praxe. Kalifornská univerzita se rozhodla propustit mnoha cenami ověnčeného vědce Francisca J. Ayalu, a to kvůli sexuálnímu obtěžování. Problém je, že univerzita nikomu neřekla, co přesně měl udělat. Dokonce ani jeho kolegům, takže ti mnohdy protestovali, protože obvinění nevěří a bez předložených důkazů se k tomu nemohou věcně postavit. „Nemám fakta, nemám informace. Dokonce ani nevím, jak zní obvinění,“ reagoval pro The New York Times například profesor matematiky Donald Saari. A propuštěný Ayala se zatím nemá jak bránit.

Kristen Monroe, která na univerzitě vyučuje politické vědy a dokončuje knihu o genderové rovnosti na pracovišti, pro NYT dodala, že univerzity v éře #MeToo tápou. „Obávám se, že univerzity nevědí, jak se vypořádat s náležitými procesními otázkami, které přicházejí.“ A dodala: „Transparentnost, jasné procedury – to nyní postrádáme.“

Právo na obranu

To je zásadní postřeh. V takto citlivých kauzách je nutné mít jasně nastavená pravidla, jak problémy řešit. To pomůže obětem, ale i podezřelým. A rovněž poskytne srozumitelnou oporu pro rozhodování šéfům institucí, které případy řeší a nemají suplovat práci soudců.

Je to celé ještě o to složitější tím, že #MeToo není organizace s šéfem, odbory a podřízenými. Nelze tedy aplikovat univerzální přístup na všechny případy, které se touto zkratkou označí. Jednotlivé kauzy se liší prostředím, kde se odehrály, pozicí oběti vůči pachateli, časovou prodlevou, počtem obětí… Není proto možné je všechny zařadit do jednoho šanonu se stejným hashtagem.

Fenomén #MeToo se bude dostávat do čím dál větší pasti s tím, jak budou příběhy z minulosti přibývat. Padají otázky nejen v duchu „Proč to neřekly dřív?“, ale také, jestli lze po letech zjistit, jak to skutečně bylo.

Nejdříve je třeba připomenout, že velká část žen nemlčela a útoky hlásila. Jen jim málokdo věnoval pozornost. To ale nemění nic na tom, že i právní systém pracuje s promlčecí lhůtou. S odstupem času je mnohem těžší onu spravedlnost najít. Cokoli dokázat je po letech obtížné a také se nemůžeme stoprocentně spolehnout na vlastní paměť.

Vypjaté emoce spojené s tématem zneužívání nutí publikum, jímž jsme my všichni, v každé další kauze zaujmout stanovisko. Věřit jedné, nebo druhé straně na základě svých vlastních pocitů, zkušeností, míry našeho podléhání společenským předsudkům, aniž bychom měli relevantní oporu ve faktech. Možnost nespravedlivého soudu a křivdy narůstá.

Západní civilizace nestojí jen na snaze dosáhnout rovných práv mužů a žen, ale také na tom, že každý má právo na spravedlivý proces. Dokonce i ti, kdo se zdají být sebepodezřelejší. A jak se má bránit obviněný muž (nebo i žena), jenž přitom není postaven před soud?

Vezměme si příklad, který Česko rozrušil asi nejvíce, tedy fotografa Antonína Kratochvíla. Když se objevila zpráva, že tým amerických novinářů zmapoval sexuální útoky mezi některými fotografy a jedním z nich měl být i Kratochvíl (kolegyni z fotografické společnosti VII měl proti její vůli sáhnout do rozkroku, jinou líbat a oslovovat oplzlými poznámkami), dostalo se mu v Česku téměř stoprocentní podpory.

Tuzemská debata vypadala tak, že šlo o špatnou práci novinářů, jednu hysterku, která je navíc špatnou fotografkou, jež závidí Kratochvílovi a neozvala se v době, kdy k útoku došlo. Nic z toho není pravda. Nešlo o jednu ženu a citovaná fotografka Stephanie Sinclair pozornost nepotřebuje, získala mimo jiné tři ceny World Press Photo. Případ řešila v době, kdy k němu došlo, ostatně proběhlo mimosoudní narovnání mezi ní a VII.

Na druhou stranu: kauza není tak jasná jako sexuální predátorství Harveyho Weinsteina. Obětí není mnoho, na veřejnost nevystoupily samy, ale byly dotázány reportéry, události se měly stát před lety, ženám se po odmítnutí nemstil (velmi častá reakce v jiných kauzách).

Co teď má český fotograf udělat, aby se domohl spravedlnosti, protože tvrdí, že nic špatného neudělal? Nikdo ho nežaloval, takže se nemůže hájit u soudu. Jestli případ skončí u toho, že si máme vybrat, kde je spravedlnost, je to špatně. A z debat na sociálních sítích je zřejmé, že si vybíráme velmi rychle a vzrušeně.

Psychologové připomínají, že strávit sexuální trauma je náročné. Mnohdy si ho oběť přizná až po letech. I mlčení je typickou reakcí. Kdo tedy má odvahu rozhodnout, kdy má oběť právo promluvit? Pokud se vás novinář zeptá, máte mlčet? Lhát? Riskovat, že se to stane někomu dalšímu? Těžké rozhodování.

Jednu hranici však nalézt můžeme. Jak už bylo řečeno, ženy oslovené v kauze fotografů a Kratochvíla uvedly, že kdyby se jich novináři neptali, samy by s tím na veřejnost nešly. A tady se možná dostáváme k tomu nejpodstatnějšímu a nejcitlivějšímu, pokud jde o budoucnost #MeToo: hledání hranice, o čem referovat a o čem ne.

Velká část žen nemlčela a útoky hlásila. Jen jim málokdo věnoval pozornost.

Tweetni to

U jednotlivců taková hranice neexistuje. Každý, kdo se cítí být obětí, má právo domáhat se spravedlnosti. Ať už to bude řešit s vedením firmy (pokud se to stalo v práci), nebo u soudu. Pakliže ale iniciativu přebírají média či různé organizace, mají podobně jako u jakékoli jiné kauzy zvažovat, nakolik je informace důležitá, ověřitelná a co vlastně společnosti přinese. Měly by v této věci přijmout vlastní vnitřní pravidla a dokázat je zdůvodnit. Psaní o kauzách #MeToo není totiž stejné jako psaní o jiných kauzách. Atmosféra je dnes tak napjatá, že už jen stín podezření může ničit životy.

Pátrání v dávné minulosti má smysl ve chvíli, kdy přináší cestu ke spravedlnosti, případně zabrání v pokračování páchání zločinu. Připomeňme si kauzu zneužívání dětí katolickými kněžími, kde sehráli zásadní roli američtí novináři (byl o tom natočen oscarový film Spotlight). Velký časový odstup od událostí v mnohém přinášel stejná dilemata jako u hnutí #MeToo a novináři šli s příběhem ven až tehdy, když měli dostatek nezpochybnitelných svědectví o brutálním sexuálním násilí.

Jak dál

Takže jaké je vlastně z nastalé situace východisko? Co dál s #MeToo? Existuje vůbec dobré řešení? Určitě nebude jednoduché ani černobílé, ale to neznamená, že se nemáme pokusit je hledat. Aby #MeToo nespolklo samo sebe, jak se to revolucím stává, měla by média a jiné organizace skončit se svou aktivní cestou do minulosti, kdy se hledají další příklady nevhodného chování, ačkoli nehrozí jeho pokračování, a bez jakékoli ambice dovést je k soudu.

Média nejsou a nemají být vykonavatelem spravedlnosti. A spravedlnost funguje i tak, že neriskuje pouze ten, kdo je žalován, ale i ten, kdo žaluje. Proto nejde zůstat u jednoho dvou obvinění, které noviny zveřejní – a zbytek ať si čtenáři domyslí sami. Když už, chce to více svědectví a dokladů, že k nějakému přečinu došlo. A je nutné zdůraznit, že nemalá část seriózních médií tak postupuje, příkladně v tomto ohledu publikuje třeba časopis The New Yorker.

Důležitá je i reakce veřejnosti. Pokud už někoho téma zajímá, měl by si ho nastudovat a být opatrnější v rychlých soudech. Bohužel většinou chceme mít na všechno jasný názor, rozhodnout, kdo je hrdina a kdo padouch, ale hlasování na Facebooku není cesta ke spravedlnosti.

Zásadní roli by pak mohly sehrát ty ženy, jež se staly tváří #MeToo (nikoli jako oběti, ale jako popularizátorky), kdyby se samy snažily moderovat debatu a hledat onu hranici veřejného referování. Jestli se to nestane a přijde chvíle, kdy se najde velký případ, kdy byl nějaký muž obviněn neoprávněně a přitom byl vláčen médii, zásadně to poškodí důvěryhodnost #MeToo.

Navzdory tomu, že #MeToo má oprávněnou ambici zařadit se na seznam klíčových sociálních změn historie – vedle zrušení otroctví nebo zavedení všeobecného volebního práva –, poslední vývoj naznačuje, že je nutné zvýšit ostražitost a neutěšovat se tím, že když se kácí les, tak prostě lítají třísky. Tyhle třísky bolí a nadšeni možností dosáhnout ve třetím tisíciletí na skutečnou genderovou rovnoprávnost a sexuální bezpečí bychom neměli zapomenout na to, že spravedlnost zkrátka platí pro všechny. Pro oběti i pachatele.

A na závěr prosba. I tento esej je jen hledáním oné hranice, takže budeme vděčni, když se s námi podělíte o své postřehy a napíšete nám do redakce na dopisy@respekt.cz.

 

Harvey Weinstein, Co-Chairman of the Weinstein Company, attends the inaugural Middle East…
Autor: REUTERS

Harvey Weinstein

Drtivý příběh systematického sexuálního predátora zneužívajícího svého postavení včetně politických známostí. O jeho „gaučíku“, na němž se konaly „pohovory“ s nadějnými herečkami, kolovaly dlouhá léta legendy, přes opakované pokusy médií se ale velmi dlouho nedařilo postižené ženy přesvědčit k otevřené výpovědi. Dnes je na seznamu obětí 90 různým způsobem napadených žen, 13 z nich žaluje Weinsteina ze znásilnění. Proti producentovi je vedeno několik soudních řízení a hrozí mu mnoho desítek let vězení. Sám Weinstein nejtěžší obvinění ze znásilnění odmítá.

Actor Kevin Spacey speaks to a reporter as he arrives during the premiere of "Recount" at the…
Autor: REUTERS

Kevin Spacey

Zřejmě první případ, kdy na straně obětí nejsou ženy. Slavný herec byl několika muži obviněn z obtěžování, osahávání a sexu, někdy v nezletilém věku. Spacey se nejdříve pokusil odvrátit pozornost tím, že se veřejně přihlásil ke své homosexuální orientaci, to ale komunita gayů označila za pokrytecký tah a obvinění pokračovala. Jen v londýnském divadle Old Vic Theatre si dnes na Spaceyho chování stěžuje 20 mužů. Společnost Netflix přerušila s hercem spolupráci na seriálu Domek z karet, Spaceyho role ve filmu Všechny prachy světa byla vymazána a přetočena. Londýnská obvinění vyšetřuje tamní policie, herec se zcela stáhl z veřejného působení.

News: Larry Nassar Sentencing Hearing
Autor: Profimedia, SIPA USA

Larry Nassar

Jeden z prvních případů, kdy se hnutí me too rozšířilo mimo svět showbyznysu, a zároveň další jednoznačně kriminální záležitost. Dlouholetý trenér amerických reprezentačních gymnastek byl obviněn ze systematického sexuálního zneužívání dívek, přičemž některým bylo teprve šest let. Proti lékaři nakonec vystoupilo více než 150 žen a dívek, některé z nich otevřeně svědčily v soudním procesu. Larry Nassar byl odsouzen k doživotnímu vězení. 

14_TEMA2
Autor: Jeff Walters

Cristina Garcia

Jeden z řídkých případů, kdy se hnutí otočilo proti ženám. Kalifornská demokratická zastupitelka v dolní komoře tamního parlamentu (state assembly) byla letos v únoru jedním z poslaneckých asistentů obviněna z toho, že ho v podroušeném stavu začala proti jeho vůli osahávat. Garcia obvinění odmítla a nastoupila na „dobrovolnou“ dovolenou, zatímco kalifornský parlament začal záležitost vyšetřovat. V květnu došla vyšetřovací komise k závěru, že obvinění je neopodstatněné. Garcia se vrátila do práce, asistent se nicméně proti rozhodnutí odvolal a parlament v červnu oznámil, že vyšetřování obnovuje. Garcia poté prohlásila, že obvinění je politicky motivované. 

Former FIFA President Blatter gestures during a round table talk with journalists in Zurich
Autor: REUTERS

Sepp Blatter

Me too ve sportu. Krátce po vypuknutí kampaně vystoupila známá americká fotbalová brankářka Hope Solo s tím, že ji předseda FIFA Sepp Blatter těsně před zahájením slavnostního vyhlášení výsledků prestižního ocenění Zlatý míč zezadu osahával zadní partie těla. Americká reprezentantka, známá dobrou fyzickou kondicí a divočejším temperamentem, kvůli čemuž byla již dříve obviněna z fyzického napadení nevlastní sestry a synovce, čelila skeptickým otázkám. Solo odpovídala, že podobné záležitosti obvykle řeší přímou konfrontací s dotěrným mužem, v případě Blattera ale k útoku došlo těsně před začátkem předávání cen, a přímá odveta tudíž nebyla možná. Od té doby se s předsedou FIFA již nikdy nedostala do osobního kontaktu.

14_TEMA3

Ryan Lizza

Špičkový novinář týdeníku The New Yorker. Vloni v prosinci byl obviněn z „nevhodného vztahu“ se ženou, která zůstala dodnes v anonymitě. The New Yorker novináře obratem vyhodil, televizní stanice CNN ho stáhla z obrazovky. Lizza dlouhodobější vztah se ženou popsal jako „uctivý“ a veřejně litoval, že The New Yorker reagoval bez hlubšího vyšetřování. CNN tedy šetření provedla a došla k závěru, že neexistuje důvod, proč by Lizza neměl nadále veřejně vystupovat. Lizza tvrdí, že vztah se ženou byl dlouhodobý a že na něm nebylo nic nepatřičného – s výjimkou toho, že byl nemanželský. Žena vznášející proti Lizzovi obvinění zůstala v anonymitě. V červnu oznámil měsíčník Esquire, že pro něj Ryan Lizza začíná pracovat jako hlavní politický korespondent. 

Co je hnutí me too?

Založila ho již v roce 2006 americká aktivistka Tarana Burke jako způsob, jak pomoci ženám vyrovnat se s následky sexuálního násilí. Původně bylo orientováno na sociálně slabší, převážně barevné americké komunity. Hnutí funguje na principu empatie, má ženám trpícím pocitem izolace vrátit jistotu, že ve svých problémech nejsou samy. Odtud také původ značky me too, česky „já také“.

Do širšího povědomí hnutí vešlo v roce 2017, krátce poté, co americký deník The New York Times a americký týdeník The New Yorker zveřejnily rozsáhlé texty, v nichž obvinily filmového producenta Harveyho Weinsteina ze znásilnění, sexuálního násilí a sexuálního obtěžování, k němuž mělo docházet opakovaně a systematicky v průběhu 30 let. (Weinstein v tuto chvíli čelí soudnímu procesu.) Herečka Alyssa Milano vzápětí vyzvala k používání hashtagu #MeToo na sociálních sítích s cílem přitáhnout k tematice sexuálního násilí a obtěžování více pozornosti. Hashtag se začal lavinovitě šířit, během prvních 24 hodin tweetovalo 500 tisíc uživatelů. Herečky i někteří herci začali přidávat své vlastní příběhy a zkušenosti. Časem se hnutí rozšířilo mimo Hollywood do médií, sportu, podnikatelské sféry, armády i pornografického průmyslu. Počet osob obviněných ve Spojených státech touto cestou z různých typů sexuálního obtěžování či nevhodného chování překročil dvě stovky, v drtivé většině se jedná o heterosexuální bílé muže. Hnutí zároveň proniklo do 85 zemí světa.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte