Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Redakce Dopisy

Dopisy

Ukradené město

RESPEKT 29/2018

Reaguji na fotografii a popisek k ní v reportáži, na které jsou „děti z rodin projektu Kateřiny Šedé při stavění hráze“.

Reklama
Reklama

Zaprvé pochybuju, že ti pětiletí pišišvoři by tahali pětikilové kameny a bojovali s proudem řeky, aby něco takového dokázali postavit. Zadruhé – a to je to, co mě nadzvedlo – projekt Kateřiny Šedé si krásně přivlastňuje všechno, co se děje ve veřejném prostoru Krumlova. Tohle brodiště je tam už pár let, jeho autora znám osobně a nemyslím si, že pro novináře by bylo tak těžké dopátrat se jeho totožnosti a potvrdit či vyvrátit tak domněnku, že „děti z projektu Šedé stavěly hráz a zachraňují ukradené město“.

Je to i Kateřina Šedá, která si kousek ukradla, ale do toho se pokusím nezabředávat. Téma, o kterém článek podle mého názoru velmi povrchně pojednává, tady v jižních Čechách celkem žije. Jezdím do Krumlova často. Je to krásné městečko a turisté z asijských zemí jsou teď jeho prokletím, ale kdyby tam autorka článku pobyla déle a zkusila nasát jeho atmosféru, zjistila by, že specifikum života jednoho města nemůžete vecpat do frází „v noci tam nikoho nepotkáte“ nebo že je „kulisou pro miliony selfies“.

Článek mě coby milovnici Krumlova a odpůrkyni projektů, které se uměle snaží vnášet do života šablony, uráží. Není pravda, že bez podobných hurá akcí by se v Krumlově nic nedělo, má spoustu aktivních občanů, kteří to nevzdali a nevzdají, jen holt nejsou nachystaní sklízet za to zásluhy nebo podplácet další lidi, aby šířili jejich vizi, jako někdo, kdo si sem nakráčí s projektem a lehkomyslně mrzačí město, ve kterém nežije.

Barbora Minaříková

Dopisy

RESPEKT 29/2018

Reaguji na dopis pana Jana Lukačeviče, ve kterém se pokouší dokázat nesmyslnost dobré rady z Niamey v Respektu č. 24 nechávat okénka vozu pootevřená, protože by mohla extrémním vedrem prasknout. Pan Lukačevič použil stavovou rovnici plynů chybně, a to hned ze dvou důvodů: Zaprvé, auto není hermeticky uzavřený prostor a při růstu teploty v něm tlak nenarůstá ani o ždibec. Zadruhé, pokud bychom tedy uvažovali, že auto uzavřené je a tlak v něm vzrůstá, skla se nerozdrtí prostým tlakem, jak uvažuje pan Lukačevič, ale puknou namáháním v ohybu, který by růst tlaku uvnitř vozu způsoboval.

Rozdrtit sklo tlakem ruky se vám opravdu nikdy nepodaří, ale prolomit okenní tabuli zvládnete s použitím tak nicotné síly, že se tomu ani nedá říkat násilí. Nevím, jestli okénka v uzavřeném autě vedrem opravdu prasknou, ale dovedu si to docela dobře představit, pokud mechanismus vytahování okénka dotlačí sklo do rámu natvrdo, bez možnosti dilatace. Nedilatované sklo totiž při teplotních výkyvech praská velmi snadno.

Ing. Hynek Šalplachta

Hanák mezi beduíny

Respekt 29/2018

V souvislosti s Aloisem Musilem bych ráda připomněla Roberta Musila – bratrance „z druhého kolena“ (jejich dědečkové byli bratři). Spisovatel Robert Musil je dnes známější z obou slavných Musilů zejména díky Zmatkům chovance Törlesse a monumentálnímu románu Muž bez vlastností. Kontakty s bratrancem Aloisem byly sporadické. Jako perlička na okraj budiž zmíněn dopis otce Roberta Musila Alfreda, který v obavě o synovu budoucnost (Robert byl přes svůj věk 30 let stále ještě finančně podporován z domova) adresoval roku 1910 Aloisi Musilovi, v té době profesorovi vídeňské univerzity s kontakty, s prosbou o pomoc při zprostředkování místa knihovníka v Hofbibliothek pro svého syna.

Iveta Macháčková, Brno

OPRAVA

V minulém Respektu v článku Ukradené město jsme uvedli, že křížová cesta v Mikulově je u kostela svatého Václava. Ta ale vede na Svatý kopeček ke kapli svatého Šebestiána. A meruňkový sad, který chce starosta otevřít turistům, není jeho osobní, ale městský.

Za nepřesnosti se omlouváme.

  Dne 11. dubna 2016 byl v deníku Respekt publikován článek „Šmejdi z Blesku“. V tomto článku jeho autor Erik Tabery, o mně hovoří jako o člověku, který mluví o postižených dětech jako o parazitech. Nikdy jsem se ve svém písemném, ústním nebo jakémkoliv jiném projevu nevyjádřil o dětech trpících zdravotním postižením jako parazitech, ani jsem o nich nemluvil či psal žádným jiným hanlivým způsobem, a to ani nepřímo.

Václav Klaus ml.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte