Česko má novou vládu, vzniklou jako výsledek desetiměsíčního úsilí vítěze voleb Andreje Babiše. Tak dlouho a usilovně se nerodil žádný porevoluční kabinet. A také žádný premiér toho nenamluvil tolik o tom, jak moc musel svému úsilí obětovat.
Zřejmě má pravdu. Babiš opustil pozici jednoho z nejúspěšnějších byznysmenů téhle země a skočil do nevděčného světa politiky. Pustil se do nejistého budování vlastní strany. Rozbil od revoluce trvající úzus, že politik nemá vlastnit média. Spoustu času věnoval pracnému shánění voličských hlasů. Kromě nich si vysloužil ostudu a pohrdání, když svoji spolupráci s tajnou komunistickou policií učinil předmětem široce sdíleného veřejného zájmu. Sebe i svoji rodinu vystavil trestnímu stíhání, které by zřejmě bez vstupu do politiky a následného zájmu novinářů nezačalo, protože policie o případu financování jeho farmy nevěděla.
Neváhal sáhnout k trapné politické demagogii, třeba když udělal z průzkumu ložisek lithia okrádání českého národa. Spojil se s radikálem Okamurou a jeho směšným loutkám rozdal důležité parlamentní funkce. Od posledních parlamentních voleb promrhal deset měsíců, aby sám sebe udržel v pozici premiéra i za cenu toho, že zřejmě nejkonzervativnější komunistickou stranu v Evropě učiní rozhodující silou v parlamentu.
Andrej Babiš skutečně věnoval nebývalé úsilí tomu, aby došel až k sestavení menšinové vlády, která dostane důvěru jen díky poststalinistům. Při pohledu na ni se nelze ubránit otázce: K čemu vůbec byla celá…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
