Loňské výročí sto padesáti let od vydání prvního dílu Marxova Kapitálu připomnělo, v jak obtížné situaci se dnes nachází evropská levice. V Česku a v Německu utrpěly sociálnědemokratické strany ve volbách citelnou porážku. V Rakousku byl zvolen nejpravicovější parlament od roku 1945. A nejde jen o uplynulý rok – sociální demokracie ztrácí v Evropě pozice již od počátku tisíciletí. Začalo se tak postupně mluvit o konci evropské levice či o nutnosti její transformace.
Dlouhé dějiny sociální demokracie ukazují, že úspěch jí nezajišťovala ani tak věrnost nějakým sociálnědemokratickým zásadám jako spíš mimořádná flexibilita a schopnost přizpůsobit se společenským změnám. Za téměř půldruhé století své existence dokázala obdivuhodné věci, otázka však je, zda se jí na úspěchy podaří navázat i v budoucnu.
Ohlášená revoluce
Sociální demokracie vznikaly v Evropě mezi roky 1870–1900 jako vyhraněné antisystémové strany. Dnešní policejní analytici by je neváhali označit za extremistické. Za cíl si nekladly nic menšího než svržení kapitalismu a buržoazního politického řádu, založeného na demokratickém hlasování a občanské rovnosti.
Tehdejší liberální projekt občanské společnosti se ovšem zdaleka netýkal všech. Například v roce 1882 měly v našem rakouském prostoru volební právo jen střední a vyšší vrstvy, zatímco nemajetní si museli počkat až do roku 1907, ženy až do roku 1919. V multietnických společnostech, jakou byla i ta rakouská, příslušníci neprivilegovaných…