Revoluce ducha

Sedím v hospodě před Weizmannovým ústavem a se mnou je tu dobrá půlka české komunity vědců, kteří na tomto elitním izraelském pracovišti studují a bádají. Je večer a máme po práci, tak drbeme a srovnáváme poměry u nás a u nich. Když jsem před čtvrt stoletím poprvé přijel pracovat do Izraele, bylo vše hodně jiné. Začátkem devadesátých let tu předně žádná česká vědecká komunita nebyla. Teprve se začínalo hromadně jezdit na zkušenou do vědecky vyspělých zemí a rozdíl proti Česku byl propastný. Připadal jsem si tehdy jako Alenka v říši divů. Moderní, dobře vybavená pracoviště se skvělými vědci s mezinárodním rozhledem, kteří byli mladí na těle nebo alespoň na duchu. Přitom u nás tehdy nebylo v laboratořích skoro nic. A to málo, co bylo, měli až na čestné výjimky pod palcem unavení důchodci, kteří nikdy pořádně nevytáhli paty z české kotliny.

Jedna věc, na níž jsme se v hospodě s překvapivě dobrým místním pivem shodli, je, že dnes už jsou česká vědecká pracoviště vybavena skoro jako ta v Izraeli. Zatímco izraelskou vědu kromě státního rozpočtu výrazně sponzorují bohatí diasporní Židé, u nás v posledních letech úlohu štědrého donátora převzala Evropská unie. Na první pohled do laboratoří je výsledek podobný, přesto je izraelská věda stále výrazně napřed. V čem je tedy rozdíl? Když ne ve vybavení, tak musí být v lidech. Je dobré si připomenout, že v Izraeli nebylo vždy vše jako dnes a věda po vzniku samostatného státu zůstala dost provinční. Prakticky všichni mladí vědci ale…