0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Civilizace31. 3. 201810 minut

Mezi Čechy domov můj

Spor o státní hymnu připomíná, proč tato smířlivá píseň přežila několik totalit i sérii pokusů o změnu

Spojuje všechny. (Karel Kryl a Karel Gott zpívají 4. prosince 1989
hymnu z balkonu Melantrichu na Václavském náměstí) • Autor: ČTK

Pro Miloše Boka to byl značně emocionální okamžik, který očekával s jistými obavami. „Dělat věci netradičně a moderně, to byl vždycky boj. A tohle bude taky boj,“ říká padesátiletý hudební skladatel s naléhavostí v hlase v jednom z nahrávacích sálů Českého rozhlasu na pražských Vinohradech a na čele se mu perlí pot. Před pár minutami představil na tiskové konferenci novinářům a veřejnosti tři nové verze české hymny, které si u něj objednal Český olympijský výbor. Pracoval na nich celkem měsíc a podle jeho slov to byl zprvu „boj“ i pro něj, zejména proto, že musel překonat vlastní hluboce zakořeněnou úctu ke skladbě. Podobnou úctu zřejmě cítil i Bedřich Smetana, který odmítl napsat zcela novou hymnu – s vysvětlením, že „jenom samo obecenstvo může pozvednout píseň na národní hymnu, proto ať se zpívá dosavadní tak dlouho, dokud jiná nevnikne do srdcí“.

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

Že se Bok nebál reakcí zbytečně, se ukázalo záhy poté, co ve středu dopoledne v rozhlasovém studiu zaburácely první tóny. Jednotlivé verze se liší tempem a délkou: jedna je čistě instrumentální, další prodloužená o druhou, dosud nepoužívanou sloku textu, třetí je pouze jednosloková. Všechny se nicméně vyznačovaly něčím, čemu sám autor říká „hudební opulentnost“, v níž čistý a přehledný tok klasické verze nahrazuje rozbouřená řeka zvuků a hlasů, které spolu někdy soupeří téměř v disharmonii. „Je to hudebně opulentní a taky monumentální, protože hudba má být monumentální,“ říká Bok.

Jenže opulentnost bývá opakem střídmosti a přehlednosti – a právě to na nové verzi vadí většině jejích kritiků. „Ta úprava je akusticky strašně nepřehledná, melodie se tam úplně ztrácí, navíc mám pocit, jako by tam zněla dvě zvuková pásma, která se překrývají,“ říká třeba Markéta Kabelková, šéfka hudebněhistorického oddělení Českého muzea hudby. „Pokud by šlo o moderní skladbu inspirovanou písní Kde domov můj, tak by to bylo v pořádku. Hymna by ale měla být přehledná a znít naprosto jasně.“ Našli se nicméně hudebníci, kteří provokativnost a modernitu skladby naopak ocenili, třeba přední světový hornista a dirigent Radek Baborák.

Rukopis hry Fidlovačka z roku 1834, na stránce s textem písně Kde domov můj. • Autor: ČTK
Rukopis hry Fidlovačka z roku 1834, na stránce s textem písně Kde domov můj.
Rukopis hry Fidlovačka z roku 1834, na stránce s textem písně Kde domov můj. • Autor: ČTK

Jisté rozpaky pak vyvolává i způsob, jakým nová verze hymny vznikla. Boka oslovil šéf Českého olympijského výboru Jiří Kejval, podle něhož českým sportovcům vadí, že je česká hymna – byť o pouhých pár vteřin – kratší než hymny jiných zemí, a oni si tedy nemohou plně vychutnat triumf na stupních vítězů. A většina odborníků se také shoduje, že spíše než oslovit jednoho skladatele bylo vhodnější vypsat veřejnou soutěž. O veřejné soutěži se koneckonců v souvislosti s hymnou mluvilo v minulosti několikrát, ke stému výročí vzniku písně byla dokonce vypsaná. Ale i v roce 1934, kdy soutěž vyhrál skladatel Jan Kunc, se ukázalo, jak klíčová je podpora lidí: „Kuncovu verzi veřejnost nepřijala, protože nedodržel Škroupův harmonický průběh,“ vypráví historička Kabelková.

Ani dnes se hymnu zatím nikdo měnit nechystá. Novou verzi totiž odmítá většina těch, na nichž rozhodnutí závisí – včetně ministra kultury. Sportovcům a Miloši Bokovi se nicméně podařilo otevřít diskusi. A díky ní si můžeme v roce stého výročí vzniku samostatného státu připomenout, že všeobecně milovaný symbol české státnosti nebyl vždy jednoznačně a univerzálně přijímán.

Hymna přesto přečkala v nezměněné podobě nejen debaty obrozenců a prvorepublikové kritiky, že je příliš plytká a rezignovaná, ale i obě totality 20. století. Podle historika Zdeňka Špitálníka to vedlo k paradoxní situaci a nejspíš světovému unikátu, kdy stejnou hymnu používali jak protektorátní představitelé během německé okupace, tak exilový odboj v Británii i jinde, a později jak lidé v emigraci, tak komunisté, kteří je do exilu vyhnali. Univerzální obdiv ke krásám české krajiny zjevně překonal všechny ideologické rozpory.

Tématu hymny věnujeme v novém Respektu 14/2018 hned několik textů. Kromě rubriky Civilizace, z níž je tato ukázka, najdete v aktuálním vydání komentář Pavla Turka a anketu Myslíte si, že je snaha o novou verzi české hymny dobrý nápad?

textař a producent • Autor: Milan Jaroš
textař a producent
textař a producent • Autor: Milan Jaroš

Současná podoba hymny funguje, a tak není důvod ji upravovat. Rozhodně ne instrumentací do podoby pompézního chorálu, který se zjevně snaží „povýšit“ ryze plebejskou píseň. A už vůbec ne přidáním další sloky, přisuzující nám „útlé duše“, „čilá těla“ a „jasnou mysl“ zakládající údajnou „slávu českého plémě“. Pokud tedy nechceme povznést na nejvyšší úroveň sebeironii. Připomeňme si, že na počátku byla píseň, zpívaná slepcem. „Kde domov můj?“ ptá se. Je to řečnická otázka; každý Čech včetně slepých ví: Země česká – domov můj. Česká, tedy ne rakouská (případně německá, ruská či jakákoli jiná), ha! Taková jsou naše spiklenectví. Vzdorujeme, ale „rozumně“. Vrchnost si na nás nepřijde – nemá nám co vytknout a zač nás šikanovat. Jen první sloka nás vystihuje. Chceme-li od hymny pravdu, tady je…

(Michal Horáček)

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc