Na jakou společnou chvíli s Karlem Schwarzenbergem rádi vzpomínáte?

Nejraději vzpomínám na soukromé návštěvy knížete v jeho „barrráku“ na Smíchově, kde jsme s I. M. Jirousem bydleli. Povídáme si v kuchyni při lahvince dobrého vína, Jeho Jasnost hýří ostrovtipem, Magor recituje básně a já s kytarou zpívám svoje písničky a blíží se Vánoce a k těm pro mě neodmyslitelně patří kapři, strom, bažanti nebo divočina – dary z knížecích statků. Magor si připravil ve smíchovském bytě u knížete uprostřed obýváku ohniště. Kruh z šutrů, naskládané větývky, stačilo jen zapálit. Při jedné návštěvě přítele Karla mu Jirous ohniště hrdě předvádí a podává mu zápalku: „Vaše Jasnosti, máte právo první sirky.“ Za všechno děkuji.

V roce 2004 mě coby šéfredaktora Respektu přepadli před naším panelákem, patrně kvůli reportážím kolegů o severočeských vyděračích. Ležel jsem v nemocnici na pozorování, jestli mi bouchači nepohmoždili vnitřnosti, a u nás doma, kde zůstala Jana s malými dcerami, se objevil kníže. V kuchyni pokuřoval dýmku a jako zkušený konspirátor radil různá bezpečnostní opatření: „Měli byste teď někam odjet. Kam já touhle dobou rád jezdím…? Co třeba do Benátek?“ Moje manželka zdvořile podotkla, že je to možná trochu z ruky. Kníže se tedy rozhodl, že nám půjčí svůj vlastní dům – zámeček v Dřevíči. Byly to moc pěkné zimní prázdniny. Na jeho praktičnost, velkorysost a dobrotu srdce jsme nikdy nezapomněli.

Takových chvil pamatuji nespočetně. Uvedu aspoň jeden konkrétní příklad, svědčící o jeho nadhledu a státnickém postoji. Září 1991, komise na Hradě vedená Pavlem Tigridem připravuje seznam osobností k vyznamenání novými řády. Kancléř Schwarzenberg přichází zjistit, zda jsme se dohodli. Odvážím se znovu nadhodit dvě jména, která padla pod stůl: Záviš Kalandra a Johann Wolfgang Brügel. Na to Schwarzenberg: „Kalandra? Samozřejmě, byl to sice komunista, ale postavil se proti Stalinovi a stalinismu – a zaplatil za to životem. A Brügel? Co lepšího si můžeme přát: český Němec, československý vlastenec, Žid, emigrant a jeho dílo.“ Oba pak byli 28. října vyznamenáni in memoriam.

Karel Schwarzenberg sem jezdil již rok či dva před převratem 1989. Byl předsedou Mezinárodní helsinské federace pro lidská práva, tak ho sem museli pustit i za Husáka. Jednou se u mě zastavil a vyprávěl, jak se sešel s Václavem Malým (dnešním biskupem a tehdy topičem v kotelně v hotelu u Haštala) a dalšími, a jak najednou ti jeho přátelé před jeho očima doslova mizeli. „Zatkli je přede mnou a bez ohledu na to, že jsem tam za Mezinárodní helsinský výbor. A každého dávali do jiného vozu,“ konstatoval K. Schwarzenberg. „Kdyby je naložili všechny do stejného vozu, tak ušetřili za šoféry, benzin i za policajty,“ udiveně kroutil hlavou nad tím, jak je to nehospodárné.

Je pátek 25. ledna 2013. V Blesku vychází celostránkový inzerát „Nevolte Karla Schwarzenberga“, v němž se píše, že „připravuje půdu pro vrácení majetku válečným zločincům“. Inzerát završil kampaň plnou špinavostí a lží. Karel Schwarzenberg přichází do volebního štábu, ukazujeme mu inzerát a on se na pár minut uzavírá do sebe. Druhý den odpoledne je v určitou chvíli už jasné, že se vítězem nestane. Porážku přijímá, s pokorou, důstojně. A já na tu chvíli často vzpomínám. Protože jsem si při ní, asi ještě víc než jindy, uvědomil, jak moc si ho vážím. K jeho nadcházejícím narozeninám mu darem, byť by se o pár týdnů zpozdil, přeju jiného, lepšího, prezidenta. Kníže si ho za to, co pro svobodu, demokracii a občanskou společnost udělal, prostě zaslouží.

Zámeček uprostřed lesa byl prázdný, ale domácí pán rozdělal v krbu oheň a nalil mi whisky do zlatého kalichu, protože prý jen zlato jí dá tu správnou chuť.
Byla devadesátá léta, povídali jsme si o Slovensku a Mečiarovi, o němž byl přesvědčen, že brzy padne. Domácí pán byl přítelem mého otce a měl jsem dojem, že po jeho smrti se jako staromódní aristokrat rozhodl z času na čas na mne dohlédnout.
Pak mi ukázal moji ložnici, jejímž oknem jsem ráno viděl srny na louce. V tu noc jsem spal jako nikdy předtím, ve stavu jakési beztíže, pod peřinou, která se mne dotýkala tak lehce, že jsem ji téměř necítil.
Svěřil jsem se domácímu pánovi se svým zážitkem a kníže Karel Schwarzenberg jen suše odtušil: „To je hedváb.“

Není chvíle s Karlem Schwarzenbergem, která by nestála za to. Při vážných tématech se od něj člověk vždy něco naučí. Je studnicí vědomostí, především z historie a politologie. Má také obrovskou spoustu životních zkušeností a je s ním velká sranda. Takže s ním člověk prožívá jak vážné věci, tak legraci. Nedá se jedna chvíle vystavit nad druhou. Žádná není lepší, nebo horší. Život vedle něj je skvělý.

V mém pořadu Jdi k Šípku, konajícím se u Borka Šípka, byla hostem Jeho Jasnost. V rozhovoru došlo i na osvíceného panovníka, ještě menší zlo, než jaké představuje demokracie. Nabídl jsem ten post knížeti, on ale nechtěl. Vysvětlil jsem mu tedy, jak najdeme náhradníka. Bude to stejné, jako když šli hledat Jana Lucemburského. Sestavíme delegaci, kterou povede Karel Schwarzenberg, já budu poradce a odjedeme do Lucemburska, francouzského i lucemburského. Tam najdeme to pravé kníže – budoucí Výsost. Jako když se hledá Jeho Svatost dalajláma. Jeho Jasnost se tvářila pobaveně, ale nerozhodně. Rozloučil jsem se s ní apelem, aby si to rozmyslela. Na knížecí, vlastně královské rozhodnutí čekám dodnes.