Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Jeden den v životě, Společnost

V bačkorách mezi byznysmeny

Budík vypínám zase až s několikaminutovým zpožděním – spolubydlící mě musí milovat. Tradičně nás pod okny ještě před rozedněním budí zásobovací dodávky dovážející jídlo do univerzitní kuchyně, pomáhají jen špunty do uší. Jenže pak mi trvá dlouho, než uslyším budík.

Jídelna je součástí univerzitního kampusu stejně jako budovy kolejí. Zatím tam sice nechodím v pyžamu, ale obávám se, že to je jen otázka času. Nicméně, i takhle si v bačkorách se střapci připadám nepatřičně, když stojím frontu na french toast (zase došly přímo přede mnou) mezi formálně oblečenými profesory a byznysmeny z konferencí, které naše univerzita hostí téměř denně. Při snídani si ke mně přisedne Ola. Brečí, zatímco si sype do kafe deset sáčků s cukrem. Právě se vrátila z nemocnice, kde strávila noc, vůbec nespala, musí na hodinu herectví a pak se zase bude vracet do nemocnice, nechce Irene nechat dlouho samotnou. Musí koupit kartáček na zuby, protože Irene prý celou noc prozvracela. Včera večer se pokusila spáchat sebevraždu.

Navzdory pátému týdnu vyučování si stále nepamatuji, ve kterých učebnách mám přednášky, takže zoufale přemlouvám svůj pomalý telefon, aby mi urychleně načetl rozvrh. S úderem celé totiž vyučující zaznamenává docházku, a kdo není přítomen, i kdyby zrovna udýchaně otevíral dveře, má absenci. Jaká změna proti akademickým čtvrthodinkám na Karlovce. Můj pondělní ranní jazykový kurz je výjimečně určen pouze pro studenty Erasmu. Odehrává se dvakrát týdně v tříčlenném dámském kolektivu. Přednášející trvá na tom, abychom ji oslovovaly křestním jménem; raději se oslovení vyhýbám, je to podle mě příliš neformální na vztah student–vyučující.

Přednášky tady trvají tři hodiny. To je dost dlouhá doba na to, aby podzimní sluníčko za okny vystřídal prudký liják a ještě než se rozejdeme na oběd, se venku znovu udělá hezky. Během pauzy před další hodinou si vytisknu jednoduchý měsíční kalendář, kde si barevně vyznačím termíny pro odevzdání esejů a data zkoušek. Panika tím způsobená je krátká, ale intenzivní – proč jsem si myslela, že mám víc času? Příští víkend letím domů na bakalářskou promoci, pak přiletí přítel za mnou, jeden volný víkend (zkusím naplánovat výlet s kamarády, možná do Edinburghu?), pak přiletí rodiče na pár dní. Pobyt v Londýně je rozdělen víkendy do jednotlivých týdenních bloků a konec je vlastně nepříjemně blízko. Líbí se mi procházet se tady po ulicích a říkat si: „Žiju v Londýně.“

Vyzvednu si na recepci pohled. Miluji dostávání pohledů a dopisů, i těch zvláštních, opředených tajemstvím. První pohled, který mi přišel před pár dny, obsahoval jen citát z Harryho Pottera a žádný podpis. Druhý už byl sice podepsán, zato byl celý v němčině. Další připomínka toho, jak jsem proti svým pražským spolužákům jazykově nevybavená. Tady mě Američané obdivují za to, že jsem schopna se s nimi bavit v jejich jazyce, zatímco oni si z hodin španělštiny pamatují jen věty jako: „Můžu, prosím, odejít na záchod?“

Večer máme sraz celé první, ryze holčičí patro kolejí na chodbě u prostředních koupelen. Hlavní agenda: záchodový problém. Od začátku semestru někdo ustavičně ucpává záchody na našem patře. Britské záchody obecně nemají zrovna silné splachování, ale někdo v našem okolí se očividně vyžívá ve vymotávání celých rolí toaletního papíru a vytváření kreativních papírových děl v kabinkách. Pokud bude muset univerzita ještě jednou zavolat externí společnost na opravu ucpaných záchodů, bude cena stržena z našich záloh. „A prosím, umývejte si ruce. Mýdlem.“

Jana Leichterová,

studentka FF UK

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Text vyšel v Respektu 48/2017 pod titulkem V bačkorách mezi byznysmeny