Steklíkova škola života

„Někdy se stalo, že přišel nadšenec a chtěl se stát členem KŠ. Steklík se optal, jestli onen nadšenec má pětku, tedy papírovou desetikorunu. Většinou měl. Honza dal na stůl sešit – linkovanou A4. Z kapsičky vyndal lepidlo, pětku natřel a do sešitu přilepil. Podepsal se a předal to prvnímu řiditeli KŠ Neprašovi, kterej udělal přes celou stránku šikmej krásnej podpis. Tím byl ten člověk přijatej. Nebylo ovšem vyloučeno, že ten nadšenec byl z nějakýho důvodu druhej den vyškrtnutej, ale vstupní poplatek se nevracel, protože stejně ta desítka byla už nepoužitelná.“

Tak vzpomíná hudebník Vratislav Brabenec v letošní knížce Podoby na ředitelování výtvarníka Jana Steklíka Křižovnické škole čistého humoru bez vtipu, nejoriginálnějšímu kulturnímu sdružení, jaké tu po druhé světové válce vzniklo. V dějinách českého umění ovšem téhle partě nespravedlivě patří jen okrajová pozice. Pár výstav se o ní sice udělalo, poslední loni v roudnické Galerii moderního umění. Jenže v seriózním kunsthistorickém kánonu je braná víc jako sbor hospodských recesistů, v lepším případě svérázných kulturních odbojářů, kteří si svobodomyslnost udrželi i během normalizace. Nikoli jako něco, čím by mělo smysl dál se vážněji zabývat i po stránce výtvarné. Jak totiž psát monografii o lidech, kteří si nad pivem v rámci uměleckého gesta utírali brýle nakrájeným gothajem a jejichž hlavním programem bylo „bezdůvodné veselí“?

Monografie se zatím nedočkal ani Jan Steklík. Spolu s Karlem Neprašem šéf a…