Běh na dlouhou trať

Je to už pár let, co se jednou začas sejdu s přáteli, dáme si pivo a druhý den ráno se účastníme běžeckého závodu v nějaké části státu a potom si dáme pivo. Běží se v horách nebo na pláži, bahnem nebo vodou.  Běháme ve štafetě, dnes mě čeká nejtěžší úsek, který začíná prudkým kilometrovým výstupem na kopec skrz gigantickou kolonii kaktusů. Běžet mezi kaktusy mi pomáhá zapomenout i na takzávažné věci, jako jsou dnešní výsledky voleb do Parlamentu ČR. Je to dost očistný příběh, něco takového, jako když Burroughs běhal v Maroku mezi rostlinami konopí. On si potom z těla stíral hašiš, já si z těla budu stírat krev a trny.

Z kopce se pak řítíme velkou rychlostí po kamenité prašné cestě a v hlavě se mi rodí příjemný pocit. Je to takové lehké vznášení se vlastního vědomí nad kamenitou materií. Už jsem několikrát zakopnul. Zakopnutí je přízrakem každého běžce. Ráno u konce druhé etapy někdo upadl přímo na probíhajícího psa.

Dostávám se dolů z hory a blíží se část cesty, která vede bahnem. Je zvláštní, kde se tady vzalo, v oblasti už tři měsíce nepršelo. Když se přebrodíme, chlapík přede mnou si stěžuje, že mu bahnosežralo botu. Náhodný kolemjdoucí se zouvá a půjčuje mu svoji. Muž pokračuje dál s každou botou jinou. Náhodný kolemjdoucí se zamyšleně dívá na svoji jednu botu.

Dál pokračujeme v prachu a kamení cesty a předbíhají mě tři mladé ženy a poté mladý černý muž s mobilním telefonem v ruce. Jako bílý starý muž bych si měl na prchajícího muže stěžovat, že je lepší než já…