Angela Merkel působí jako reklamní slogan "Náskok díky technice"
 
NATO Summit in Brussels. Day two Angela Merkel • Autor: Profimedia, Sputnik

Angela Merkel si připomíná 15 let v funkci spolkové kancléřky. U příležitosti tohoto výročí odemykáme následující rozhovor z roku 2017. Pokud podobné články oceňujete, chcete je číst pravidelně a podpořit nás tak v současné situaci, staňte se naším předplatitelem. 

Ve své poslední knize jste Angele Merkel věnoval čtyři stovky stran. Co pro vás zůstává jejím hlavním tajemstvím? Existuje něco důležitého, co o ní pořád nevíte?

Dodnes nerozumím tomu, jak někdo bez vize a bez řečnického talentu dokáže suverénně vyhrávat volby. Napadá mě k tomu jedině citát Bertolta Brechta, podle něhož je šťastná ta zem, jež nepotřebuje hrdiny. Němci chtějí lídra, ale nechtějí hrdinu. Pořád mi připadá trochu mysteriózní, že je možné mít silné a zároveň naprosto obyčejné vedení. Jak je možné, že tady není potřeba charisma?

Mluvíme spolu týden před německými volbami, tento rozhovor vyjde den po nich. Kolik byste teď vsadil na to, že hrdinka vaší biografie zůstane kancléřkou?

Sleduji britské sázkové kanceláře. Podle nich je větší šance, že Velká Británie zůstane v Evropské unii, než že se Angela Merkel nestane opět kancléřkou. Otázkou spíše je, s kým sestaví příští vládu.

S kým by podle vás vládla nejraději?

Je tu samozřejmě velká šance na pokračování velké koalice se sociálními demokraty. Její křesťanská demokracie by asi nejraději vládla pouze v koalici s tradičním partnerem, liberální FDP, pokud to volební výsledek umožní. Byla by to nejjednodušší varianta. Myslím ale, že by v hloubi srdce nejraději vládla se Zelenými, protože má k jejich ideálům blízko. V mezinárodní politice se poprvé výrazně zviditelnila v polovině devadesátých let, když coby ministryně životního prostředí zásadně přispěla k úspěšnému vyjednání globální klimatické dohody. I v pozici kancléřky přebírala témata od Zelených.

Šířit ten pocit

Proč dnes kancléřka působí tak neporazitelně?

Její obliba má podle mého soudu čtyři příčiny. Ekonomický úspěch, který je paradoxně dílem jejího předchůdce Gerharda Schrödera a jeho reforem. Dále hraje roli politická kultura: v Německu je tradice dlouhých vládních období, Konrad Adenauer i Helmut Kohl zemi řídili velmi dlouho a Schröder by bez odvážných reforem též ve funkci zůstal dlouho. Politický systém neumožňuje svrhnout vládu, aniž by už byla připravená a dohodnutá alternativní koalice. Proto v dějinách poválečného Německa vláda předčasně padla jen jednou.

Reklama
Reklama

Třetím důvodem je, že s výjimkou Schrödera měla vždy slabé, nudné a obecně málo inspirující soupeře. Čtvrtým pak skutečnost, že křesťanské demokraty zásadně posunula do politického středu a otevřela novým voličům. Z CDU učinila méně katolickou stranu, než byla dříve a jen díky tomu straně neutekly mladší generace voličů, kteří by nikdy nehlasovali pro konzervativní křesťanské demokraty z časů Helmuta Kohla.

Matthew Qvortrup, profesor, politická věda, kniha Angela Merke
Matthew Qvortrup • Autor: Michaela Danelová

Za její vysokou popularitou tedy nejsou žádná konkrétní témata ani zajímavý program?

Nejdůležitější kroky Angely Merkel – zavržení jaderné energetiky a důsledný přechod k obnovitelným zdrojům, zrušení povinné vojenské služby, záchranné balíčky pro Řecko nebo přijetí uprchlíků – nikdy nebyly tématem volební kampaně. Ona dokáže především šířit pocit, že ať se objeví jakákoli krize, tak ji v zájmu voličů a Německa vyřeší. Vědecky zanalyzuje problém a dohlédne na řešení. Je to velmi šikovně budovaná image.

Je to opravdu jen image?

Je zde patrný výrazný posun. Do doby, než se stala kancléřkou, měla jasné názory, reformní nápady a ve volební kampani se jako normální politička hádala s konkurenty. Na vrcholu se její styl a jazyk naprosto proměnily. Je tak konsenzuální, klidná, obecná a mateřská, že je pro soupeře velmi těžké se proti ní vyhranit. Je to, myslím, výsledkem cílené práce její hlavní mediální poradkyně Evy Christiansen, která do jejího týmu vstoupila v roce 2002.

Nepřeceňujete kancléřčin vliv? Co vlastně víme o jejím nejužším týmu?

Nejbližší spolupracovníci, třeba Beate Baumann a zmíněná Eva Christiansen, nedávají rozhovory. Jsou velmi diskrétní. Merkel se obvykle se obklopuje technickými experty, kteří umějí vysvětlovat souvislosti. Ráda se rozhoduje, až když se cítí vybavena dostatkem informací. Uvědomte si, že kancléřka nemá impozantní historické znalosti, jako třeba Helmut Kohl. Spíše se na politiku dívá jako na seriál technických problémů, které je třeba vyřešit. S tímto stylem potřebujete experty s detailní znalostí daných témat. Jejich ideologický postoj nebo stranická kariéra nejsou tak důležité.

Ani Angela Merkel ale přece není imunní vůči politické ideologii.

Ideologickou vůdkyní zkoušela být jen jednou, před volbami 2005. Tehdy z neoliberála Paula Kirchhofa učinila stínového ministra financí. A skoro ji to tehdy stálo jistou volební výhru a kariéru. Podle mě existují tři druhy politiků. Jedni jsou velmi chytří a vědí to o sobě – třeba Bill Clinton. Pak jsou tu politici méně chytří, kteří jsou však přesvědčeni o své genialitě – například Donald Trump. Pak je tu třetí druh, k němuž patří Angela Merkel: zná velmi dobře své nedostatky, a proto se dokáže obklopit dobrými poradci a řídit se jejich radami.

Jak to mohli udělat?

Chválíte fakt, že Angela Merkel posunula konzervativní CDU do politického středu. Převzala tím voliče sociálním demokratům, ale uvolnila místo na pravici. Nenese tím odpovědnost za současný úspěch nacionalistické Alternativy pro Německo (AfD)?

Je to opravdu částečně její vina. Na pravici vzniklo vakuum a AfD jej zaplnila. Nacionalističtí voliči v Německu vždycky byli. Tihle lidé do velké míry asi volili CDU/CSU, která se dlouhodobě řídila zásadou, že je nutné dělat tak konzervativní politiku, aby nevznikla žádná strana napravo od nich. To se za Merkel změnilo.

Ona v zásadě čelí stejnému dilematu, jemuž svého času čelil v Británii David Cameron: půjdete po hlasech úplně na pravici, nebo budete lovit ve středu? Všichni si to pamatujeme. Aby získal hlasy z nacionalistického spektra, slíbil referendum o členství v EU. To z něj nakonec udělalo zajatce radikální pravice. Výsledek známe. Merkel chápe, že se volby vyhrávají v politickém středu, proto se hlasům zprava nepodbízí. Německo se úspěchem AfD jen přiblížilo normálu v Evropě. Populistické strany jsou vcelku silné všude s výjimkou Španělska a Portugalska.

Co se stane, pokud se AfD trvale uchytí v německém parlamentu? Na Německu dnes kvůli jeho síle závisí celá Evropa a úspěch zdejších euroskeptiků má nepochybně širší dopady než, řekněme, v Rakousku nebo Nizozemsku.

Nevěřím tomu, že AfD dokáže blokovat zásadní proevropské kroky. Ostatní strany jsou jednoznačně proevropské, stejně jako naprostá většina německé veřejnosti. Kolem nacionalistů vznikne „cordon sanitaire“: ostatní s nimi nebudou jednat, pokud se nebudou chovat pragmaticky.

Ale můžeme to vidět i z jiného úhlu. Německá politika je velmi elitářská. V tom smyslu, že se spousta dohod a kompromisů mezi politickými stranami, zaměstnavateli, špičkami odborů děje za zavřenými dveřmi. Není moc příležitostí, jak mohou občané upustit páru. Mít tuhle možnost, ukázat naštvání, vyslovit názor je pro politický systém užitečné. Jsou výzkumy, které dokazují větší důvěru občanů v politiku v zemích, kde jsou v parlamentech zastoupené radikálně populistické strany. Myslím třeba na celou Skandinávii, přičemž ve Finsku i Norsku musely tyto strany převzít vládní odpovědnost. Spíše by mi přišlo nebezpečné, kdyby žádný takový ventil neexistoval.

Nezapomeňme, že v Německu v sedmdesátých letech nesměli členové politických stran nalevo od sociální demokracie vykonávat jistá zaměstnání ve státní službě. Bylo tedy jednoduché živit mezi sympatizanty radikální levice přesvědčení, že systém je proti nim namířený, a ospravedlnit mezi některými třeba i teror, k němuž sáhla Frakce Rudé armády. Když můžete svůj vztek vypustit, tak to dlouhodobě demokracii spíše stabilizuje. Hrozbou by bylo, pokud by AfD byla mnohem silnější než nyní a získávala víc než například dvacet procent hlasů. To se ale, myslím, nestane.

Během vlády Angely Merkel se Evropská unie i vlivem jejích rozhodnutí hodně rozdělila. Východ a západ se rozhádaly kvůli postoji k uprchlíkům, sever a jih kvůli způsobu řešení finanční krize. A navíc zažíváme brexit. Není tedy v evropské politice spíše neúspěšná?

Kohlovi by takové trhliny v EU lámaly srdce. Toužil po evropské jednotě a jeho odpovědí na všechny problémy bylo německé bankovní konto. Platil astronomické sumy na sjednocení země a platby směrem k EU byly v porovnání s tím v zásadě detailní. Změna německého přístupu nastala už za Gerharda Schrödera, který říkal, že nemůže trvale zajistit podporu evropské integrace, pokud budou Němci nuceni pořád jen platit. Merkel v tomto směru pokračovala. Ona chce EU, pokud bude fungovat. Nezáleží jí na integraci za každou cenu. EU pod jejím vedením je výrazněji než dříve založená na jednáních mezi vládami členských států.

Vede podle vás kancléřka EU dobrým směrem?

To samozřejmě závisí na tom, jestli evropskou integraci podporujete, nebo nikoli. Pokud věříte federativní vizi Spojených států evropských, tak se pod jejím vedením nic moc nedělo. Soustředila se, jak jsem říkal, na jednání mezi vládami, nikoli na posilování bruselských institucí. Ale na druhou stranu, bez kancléřky a bez guvernéra Evropské centrální banky Maria Draghiho by eurozóna zkolabovala a nedá se domyslet, k jakému chaosu by to vedlo. Evropa je díky ní více pragmatická. Někteří lidé tvrdí, že EU je nereformovatelná – ale přitom nyní funguje v zásadě dobře. Některé členské státy skoro zbankrotovaly a Němci vedená intervence je zachránila. Pravda, způsobem, který nebyl například v Řecku populární. Nicméně určitě bych kancléřku za záchranu eurozóny ocenil.

Jak vypadá tohle vedení v praxi?

První evropský summit, který v roce 2005 ve funkci kancléřky navštívila, se měl hodně zabývat evropskou ústavou. Merkel se však soustředila na dohodu o evropském rozpočtu, bez něhož EU nemůže fungovat. Zajímala ji více tato praktická věc než idealistické tvoření nové ústavy. Při jednáních se hodně zajímala o postoj menších zemí a hledala s nimi aliance. Umí dobře mikromanagement vyjednávání, tedy třeba zajistit, aby se správní lidé dali v pravou chvíli do řeči. Přichází vždy výborně připravená, což ji odlišuje od lídrů řady jiných velkých zemí. Je si také dobře vědoma toho, že jakmile by působila příliš dominantně, tak to řadu členských států podráždí. A bere v potaz zájmy východoevropských zemí, díky svému mládí strávenému ve východním Německu je zná lépe než jiní němečtí politici.

V uprchlické krizi to tak nevypadalo. Spíše se zdálo, že nálady na východě Evropy vůbec nechápe.

Tady východu Evropy dvojnásob nerozuměla. Říkala si, že přece má stejný původ v komunismu, tak jak je možné, že to „její“ Východoevropané vidí jinak. Z domova je zvyklá zkoušet svoji politiku učitelsky vysvětlovat a Němci jsou k takovému poučování přece jen otevřenější než obyvatelé jiných států. Úplně asi nerozumí tomu, že se země, které podle jejího soudu z EU jednoznačně profitovaly, otáčí proti integraci.

Umí imitovat papeže

Mluvil jste s Angelou Merkel při přípravě své knihy?

Mluvil jsem s ní jen v roce 2008 na tiskové konferenci. Velmi krátce, vlastně jsem jí položil jen otázku. Žádal jsem o rozhovor v roce 2015 během psaní knihy, ale nevyšlo to. Měla tou dobou hodně práce s uprchlickou krizí. Domluvil jsem se s pracovníky jejího úřadu, že jim pošlu první verzi textu a oni v ní opraví věcné chyby. Nikoli mé soudy. A to vyšlo dobře: byli velmi vstřícní.

Probíhalo by psaní biografie o premiérovi v Británii jinak?

Těžko říct. Třeba s Davidem Cameronem jsme chodili na stejnou školu, takže jsem se k němu dostal přes osobní vazbu. Ale s Theresou May teď skoro není možné domluvit rozhovor, je extrémně uzavřená. Také Tony Blair byl hermeticky uzavřený. Vybral si pár novinářů, kteří k němu měli dobrý přístup, pochopitelně novináře, kteří mu byli nakloněni.

Co vám při psaní knihy připadalo jako nejdůležitější věc, kterou o Angele Merkel veřejnost neví?

Třeba to, že je docela vtipná. Na veřejnosti působí trochu jako slogan z reklamy na audi, který zní „Náskok díky technice“. Nepůsobí jako rychlé a sexy lamborghini, ale jako spolehlivý vůz, který vás poveze pohodlně a bez poruch do cíle. To je její image a voliči ji vesměs vnímají jako velice vážnou osobu. Kdo ji pozná osobně, je zjevně překvapen. Ráda imituje jiné osobnosti, například papeže Benedikta. A třeba Barack Obama byl velmi překvapen tím, že seriózní kancléřka používá slovo „Scheise“.

Matthew Qvortrup (49)

je britsko-dánský profesor politologie na Univerzitě v Coventry. Pracoval v dánských médiích i jako konzultant amerického ministerstva zahraničí. Ukotvil však na akademické půdě, kde se věnuje především výzkumu referend. Jeho biografie německé kancléřky Angela Merkel právě vyšla v českém překladu v nakladatelství Bourdon.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Tomáš Lindner

redaktor, zahraničí

lindner tomas
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1423

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte