Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura Fokus

Čapek v domě u potoka

O jednom zapadlém koutě, kde se psala historie

39A_foto archiv Památníku Karla Čapka_R29_2017
Před vchodem do letního domu ve Strži. (Zleva Peroutka, Scheinpflugová, Čapek, 1937)

V Čechách jsme stopy dějin většinou zvyklí hledat na velkých bitevních polích, hradech či zámcích, případně později v parlamentu nebo na náměstích. V jednom zapadlém koutě středních Čech nic tak velkolepého nenajdeme, přesto se i tady psala naše historie. V domě u potoka psával Karel Čapek, tady čelil běsům druhé poloviny třicátých let, zde sepisoval vyznání svobodě a poselství národu, která evidentně nedolehla k tolika uším, ke kolika by měla. Ale jsou silná i dnes – stejně jako je silný duch místa, kde kdysi vznikla.

1932 Kus naší politické a veřejné mizerie je v tom, že tolik lidí sbírá své názory a zkušenosti ušima a ne očima. Trochu míň slyšet a trochu víc vědět: to by posloužilo nejlíp našemu veřejnému mínění.

Nejčeštější kout

Když se návštěvník vypraví z malé obce Stará Huť nedaleko Dobříše po úzké silnici směrem k Sychrovskému potoku, má pocit, že se vydává na pouť proti proudu času. Rybník obklopený rákosím, ve větru komíhající se pole, trylkující slavík, v dálce malá ves, ze které ční velký tovární komín, pokroucené akáty kolem klikaté cesty... Nic nesvědčí o 21. století, i telefonní vedení tu působí staře.

Karel Čapek při prvním pohledu na toto místo podle vzpomínek jeho ženy Olgy Scheinpflugové jen vydechl: „Tohle je to nejčeštější, co jsem kdy viděl.“ A přesně ten samý dojem má příchozí o dvaaosmdesát let později.

39C_archiv Památníku Karla Čapka_R29_2017
Strž, zadní část domu. (Fotografie ze třicátých let)

Karel a Olga dostali Strž, jak místu začal Čapek říkat, jako svatební dar v roce 1935. K doživotnímu užívání jim ho poskytl místní podnikatel a mecenáš Václav Palivec, jehož bratra Josefa, vynikajícího básníka, si vzala Čapkova sestra Helena. Palivec vlastnil nedaleké panství Osov, kde se za první republiky scházela kulturní elita, jako například Hugo Haas či Eduard Bass. Čapek původně dar nechtěl přijmout, protože nevěřil, že by letní dům nějak využil, ale když se přijel podívat, okamžitě jej empírová stavba okouzlila. Přátelé spisovatele vzpomínali, že zřejmě nejvíce na něj zapůsobilo, v jak špatném stavu se dům i zahrada nacházely, takže si hned v představách kreslil, co a jak upraví a vylepší. Zařekl se ale, že chce zachovat divokost místa, „nezotročeného rukou člověka“.

Stavení se nachází přímo pod rybníkem, cestu k němu lemuje vyšší zeď, která zbyla ještě z časů, kdy tu původně stálo několik továrních budov. Za branou se ukrývají vysoké stromy, jejichž společenství vytváří dojem jakéhosi přírodního stavení se střechou z hustých větví a listů. Až po chvíli lze z cesty spatřit kouzelný dům, který připomíná spíše francouzský než český venkov.

Na zahradě Čapkovy Strže člověka ihned obestře pocit, že je na nejbezpečnějším a nejklidnějším místě na světě. Nedoléhají sem žádné zvuky z okolního lidského světa, po stranách se zvedají kopce porostlé stromy, vpředu stojí hráz rybníka, takže dům je chráněn jakýmsi přírodním valem.

Čapek potřeboval pořád něco budovat, ať už to byl stát nebo zahrádka v Praze. A jedno souviselo s druhým, v přírodě hledal odpočinek i inspiraci, v psaní smysl svého bytí. Od Palivce tak vlastně nemohl dostat lepší dar v příhodnější chvíli. Tady mohl tvořit ve velkém.

Když se návštěvník Strže postaví čelem k domu, po levé straně stojí menší domek, někdejší hájovna. Po pravé straně jsou pak porostlé pergoly a venkovní jídelna, kterou nechal postavit Karel Čapek. Za ní se rozprostírá džungle keřů a stromů, kterými se dá proplétat úzkým tunelem. Ta nejkouzelnější část se ale ukrývá až za domem. Je tady rozlehlá louka, otevřený prostor, nikde široko daleko není vidět zásah člověka, jen příroda. A i když výhledu trochu brání mimořádně vzrostlé stromy, které působí jako z jihoamerického pralesa, krajina za nimi utíká dál a nic ji neruší.

1934 Nebo to další heslo „Pryč s emigranty“. Jako by vám zvlášť šlo o to, udělat radost panu Goebbelsovi a těm ostatním. Jsou vám snad němečtí naci tak milí a blízcí, že ukazujete pěst jejich odpůrcům nebo obětem? Pravda, žádná emigrace není příjemná, nebyla příjemná ani emigrace ruská; ale potěšení není na žádné straně. Nezapomínejme, že náš národ také měl své emigranty.

Zleva a zprava

I_obalka_R29
Druhá polovina třicátých let už svým současníkům neumožňuje nemyslet na válku. Ferdinand Peroutka, nejbližší přítel Karla Čapka, od roku 1933 publikuje ve svém týdeníku Přítomnost každý rok komentář s titulkem: Kdy bude válka? A Čapek už v roce 1934 marně píše, že aby se předešlo další válce, je nutné zrušit státní hranice a zahájit ekonomickou spolupráci mezi evropskými zeměmi. Se svou myšlenkou předbíhá dobu.

Karel Čapek je v té době na vrcholu tvůrčích sil. Obdivují ho nejen domácí čtenáři, ale i svět. Jeho knihy jsou překládané do mnoha jazyků a pravidelně se o něm píše jako o možném laureátovi Nobelovy ceny za literaturu. Přes to všechno vidí svůj hlavní úkol ve službě vlasti.

 

Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům týdeníku Respekt.
Odemkněte si všech 40 článků vydání zakoupením čísla nebo předplatného. Pokud jste již předplatitel, přihlaste se.
Čtěte již teď v našich aplikacích
App Store Google Play Amazon
I_obalka_R29
Odemkněte tento článek
Získáte přístup ke všem 40 článkům z tohoto vydání.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte