otec s vnučkou (1)
Autor: Photographer: Ales Masner

Měl to být pohodový den a já se hned ráno pustil do práce na počítači. Dcerka ve svých třech měsících věku spokojeně odfukovala v ložnici, a tak mě vyrušil až telefonát mé mamky. Navštívili ji dva policisté s oznámením, že můj otec měl nehodu, ale více o tom nevědí. Dostala telefonní číslo dopravní policie, které však nikdo nezvedá. Ani já nemám úspěch, hledám tedy na internetu jiná možná spojení. Číslo stálé služby vyzvání bez odezvy, zkouším ústřední číslo, kde čekám na spojovatelku, ale i ta je asi na svačině spolu s kolegy ze stálé služby. Nezbývá než nouzová linka 158, kde mi prozradí další číslo stálé služby, leč zbytečně.

Pustím se tedy do obvolávání nemocnic a hned v té první, Vinohradské, „slavím úspěch“. Vrátnice reaguje okamžitě a přepojuje mě na urgentní příjem. Začíná mi být úzko. Sestra volá primáře, aby se mnou pohovořil, a mně začíná být jasné, že je zle. Strach, který zatím neměl prostor se přes všechny ty zbytečné telefonáty projevit, je téměř hmatatelný. Pan primář profesionálně vyjadřuje lítost a oznamuje mi, že můj otec u nich ráno zemřel. Nemohli pro něj už mnoho udělat.

Reklama
Reklama

Pláču. I když jsem chlap, i když jsem si tu možnost dnes v hloubi duše připouštěl, i když tátovi již táhlo na 80, je to rána.

Možná bych se s ním stihl rozloučit, nebýt dlouhého obvolávání policistů, ale nezbývá než se stavit na oddělení pro dokumenty a pár osobních věcí. Při odchodu z domu potkávám v přízemí dva policisty, kteří mi s  papírkem v ruce přišli říci o otcově nehodě. Dozvídám se místo, kde se to stalo, a to, že byl sražen autem na přechodu. Přejí mi hodně štěstí, a aby vše dobře dopadlo. „Tak to už asi, chlapi, nedopadne, ne?“ odvětím a je mi jasné, že vím více než oni. Pánové v uniformě ale nerozumějí a jsou lehce zmateni. Uvádím věc na pravou míru a je mi mladých strážníků v rozpacích líto. Pravděpodobně není jejich vina, že přicházejí téměř doslova s křížkem po funuse s kusou informací a další informace od nadřízených nedostali. Cením si toho, že si mě našli a navštívili osobně, před pár lety mi podobnou informaci jen zavolala jakási úřednice, ale mají ještě co zlepšovat.

Po návštěvě nemocnice se jedu podívat na osudnou strašnickou křižovatku, potřebuji se aspoň tímto způsobem s tátou propojit a dát mu sbohem. Procházím většinu přechodů pro chodce, ale rozbitý reflektor auta ani stopy krve nenacházím. Možná je to dobře. Setrvám aspoň chvíli v tiché modlitbě uprostřed proudících lidí, lhostejných k mé bolesti. Přemýšlím, jak asi vypadá tělo mého otce, když mi ho lékař odmítl ukázat a duše z něj odešla téměř okamžitě. Jestlipak se teď na mě někde shůry dívá a co si myslí o mé přítomnosti zde na křižovatce? Přemítám nad náhlou událostí a co je asi teď třeba všechno udělat.

Vyrážíme s mamkou za zbylou částí tátovy rodiny a já obvolávám pár bližších otcových přátel, jejichž čísla jsem si mohl v nemocnici opsat z jeho telefonu. Ještě že jsem znal jeho PIN. Jsem vděčný, že mohu otci prokázat poslední službu a zařídit důstojný pohřeb-rozloučení, jaké, jak věřím, by se tátovi líbilo. Celý život miloval auta, byla pro něj vášní i živobytím, nyní ho jedno zabilo. Snil o koupi mercedesu, a mercedes ho za týden odveze na jeho poslední cestě na zemi. Auto nechám nakreslit i na náhrobní kámen k jeho jménu.

Policejní vyšetřování bude trvat téměř na den půl roku.

Aleš Masner

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte