O plácačce vystrčené do silnice

Mohli bychom je nazvat hrdiny velikonočních televizních zpráv. Objevují se tam pravidelně každý rok a vypadají jako vykonavatelé důležité umravňující mise. Mají policejní uniformy, zastavují auta a kontrolují, jestli se neděje neplecha. Pokud ano, rozdávají pokuty. Někdy si pozvou novináře s kamerami, kteří to celé pak s uznáním pozorují a jsou rádi, když dostanou svolení natočit si zblízka akci, tedy ono proslulé „pane řidiči, silniční kontrola, předložte doklady“.

I letos se tomuhle rituálu říkalo „velikonoční dopravní akce“, a pokud by snad někdo pochyboval o její velikosti, dostal od policie po několika dnech i čísla: během Velikonoc prý proběhlo 52 tisíc kontrol, při nichž padlo 8341 pokut, 154 řidičů bylo chyceno s alkoholem v krvi. Podle policie se akce podařila, referovala média.

Celá věc se dá ale vidět úplně jinak. Třeba tak, že pokud jsme si z komunismu přinesli nějaký zlozvyk a bez většího odporu jej pěstujeme i v éře svobody, pak je to namátkové zastavování aut na silnicích. Věc, kterou už si mezi chodci umíme těžko představit (přitom se praktikovala zcela běžně), v dopravním provozu bez výraznějších námitek veřejnosti přežívá, a dokonce bobtná v podobě celostátních akcí policejní prudy.

84 % aut bylo zastaveno bez důvodu.

Pokud totiž čísla nelžou a policie rozdala o Velikonocích pokutu jen zhruba každému šestému řidiči nebo řidičce, které kontrolovala, pak 84 procent aut bylo zastaveno a obtěžováno bezdůvodně. A bezdůvodně policie nikoho obtěžovat nemá, ani když jede v autě. Zvlášť když nevíme, jak si policisté takové oběti vybírají, jestli podle své momentální nálady, značky aut, vzezření řidiče nebo ještě něčeho jiného.

Češi si rádi stěžují na policejní „šikanu“, obvykle tím ale mají na mysli zvyk policie umisťovat radary na místa, která svádějí k rychlejší jízdě. Měření rychlosti však má tu dobrou vlastnost, že míří na všechna auta bez rozdílu, a pokud někdo rychlost jízdy neporušuje, policie si jej nevšímá. Tak to má být.

I když víme, že auto je nebezpečná věc a na řidiče je třeba přísnost, z obecnějšího právního pohledu je nepřijatelné, aby se taková přísnost uplatňovala selektivně. Policie má proto zastavovat pouze auta, která spáchají přestupek, vykazují podezření z jeho spáchání (třeba že mají přetížené či nevyhovující auto) nebo nápadně komplikují dopravu (například výrazně pomalou jízdou).

Pokud bude chtít policie preventivně měřit požití alkoholu nebo dělat jiné zátahové akce, pak ať zatarasí silnici a zastavuje všechna auta bez rozdílu, aby nikdo nemohl mít pocit, že se k němu stát chová bezdůvodně přísněji než k ostatním. To patrně těžko půjde na dálnicích či na jiných rušných cestách, tam se ale namátkově neměří alkohol ani dnes.

Zastánci výběrových kontrol říkají, že u hrozby požití alkoholu fungují jako prevence, protože si nikdo nemůže být jistý, jestli ho policie náhodou nezastaví. Stát má ale jiné možnosti, jak vést řidiče k abstinenci, třeba zpřísnění trestů. Všichni o něm budou předem vědět a na každého dopadne stejně. Ne jako plácačka vystrčená do silnice.

Sloupky z rubriky Pravda a láska můžete číst každý týden v týdeníku Respekt.