Koncem sedmdesátých let navštívil můj otec St. Anthony’s Hospital v Chicagu, kde ho nejprve vyšetřili a pak mu oznámili, že má zhoubný nádor na slinivce. Takovou zprávu přežije asi jedno procento pacientů. Dovedu si představit vír myšlenek v jeho šedobílé hlavě, ale vím jen tolik, že se posadil na lavičku v Douglasově parku, hned naproti hlavnímu vchodu, a zapálil si cigaretu Benson & Hedges; jiné nekouřil. A taky jsem si jist, že ani na minutu nepochyboval, že on bude mezi vyvolenými. Nebyl totiž jeden ze sta, ale jeden z milionu!
Taky si ovšem dovedl spočítat, že s doktory – jako de facto mrtvý muž – nemůže počítat. K údivu všech mu trvalo celé tři dny, než odmítl operaci a odjel do Bostonu za vyhlášeným mágem Lesliem Braniganem. O pět let později bylo jeho onkologické vyšetření zcela negativní, nehledě k tomu, že on sám se cítil dostatečně živ a zdráv.
„Nez jsem sel do nemocnice zkontrolovat muj stav,“ napsal mi na svém anglickém psacím stroji, „vedel jsem, ze mi reknou, ze mi nic neni.“ Mohl rovnou napsat, že se jim šel vysmát. Ale nebylo to nutné; vím dobře, jaký je.
Pohrdá lidmi, ale je též srdečný a přímý, a tak jsem se mu nakonec svěřil s problémem, který mě trápil už dlouhé roky. Nemocný je dnes každý druhý, ale s mou nemocí se pojila adjektiva progresivní nebo neléčitelná – a ani prognóza nebyla dobrá. Její příznaky mi komplikovaly život, a to i v oblastech, o kterých bych raději nemluvil. Děsila mě představa, v…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
