U řady problémů, s nimiž se moderní společnost potýká, se mění jen kulisy. Jejich povaha zůstává stejná a dobře ji zachytila už díla literární klasiky, která se shodují s mnohem pozdějšími, dokonce i současnými sociologickými teoriemi. To tvrdí ve své knize esejů sociolog Jan Keller. Kapitalismus je sice vysoce inovativní systém, zároveň se během dvou století výrazněji nezměnil. Stále stejná je i naše bezmocnost, ať jde o krutost lidských osudů, sociální nespravedlnost, podlost spekulantů a zkorumpovanost politiky. To vše je prý výborně popsané v knihách od Dickense, Stendhala, Zoly, Kafky či Manna, které Keller srovnává s konkrétním teoretickým konceptem: třeba Čapkovu Válku s mloky s diagnózou rizikové společnosti Ulricha Becka.
Autorovi nelze upřít erudici a břitký styl, s nimiž tyto paralely nalézá a útočí pak na ideové protivníky. Zesměšňuje politiky a ekonomy, kteří chudé nechávají napospas trhu a vykládají to jako příležitost postarat se sami o sebe. Stejně nepřekvapivě kritizuje, že dnes jsou jediným kritériem úspěšnosti peníze. Za situace, kdy se rozevírají nůžky mezi příjmy nejbohatších a zbytkem společnosti, lze s jednotlivými postřehy souhlasit. Zároveň je však kniha psána ideologicky; situaci líčí černobíle a podle hesla „čím hůře, tím lépe“.
Je známo, že objevujeme starší díla, jež zpětně připomínají postmodernismus, ale neplatí to absolutně. Působí násilně, když se Keller snaží třeba v Emě Bovaryové nacházet „postmoderní mentalitu“ a metaforu…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 42 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
