0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Dopis z…22. 10. 20165 minut

Dopis z New Orleansu

Když se chce, všechno jde

Autor: Profimedia, New York Times

Vzpomínám na to, jako by to bylo včera. V náručí mám sotva roční dceru a americká švagrová vedle mě telefonuje s ředitelkou školky, kam přemýšlí poslat svého tříletého syna. Byl to rozhovor takové důležitosti, jako by se právě rozhodovala, zda jej poslat na Harvard, nebo Yale. Nebudu zastírat, že tehdy jsem se té situaci, řekněme, vysmívala. Vloni ale došlo i na naši rodinu a já jsem začala se stejnou panikou řešit, kam nastoupí dítě do školy. Nečekala jsem, že mi pronikání do systému školství v New Orleansu potrvá několik měsíců.

Teď už vím, že jsou zde školy státní, školy soukromé-katolické a školy soukromé-ostatní. O státních školách se zde mluví a píše jen to nejhorší: mají málo peněz, špatné výsledky a šílené sociální složení (rozuměj, chodí tam děti z černošských ghett a přistěhovalci), ovšem neplatí se zde školné. V soukromých školách katolických, při vší úctě k církvi, visí kříže v každé místnosti, vyučování začíná modlitbou a přítomnost náboženství je v každém předmětu. Historka pro ilustraci: Když měl syn české kamarádky za domácí úkol uhodnout velké a šedivé zvíře s velkýma ušima, odpověděl – Bůh. Školné se pohybuje kolem tří tisíc dolarů ročně. A pak je tu kategorie ostatních soukromých škol, které vypadají jako z pravého amerického filmu: nová budova, skvělé vybavení, dětské hřiště, zeleň a stadion na americký fotbal. Jsou vesměs bělošské, rodiče jsou zásadně doktoři, právníci nebo majitelé úspěšných byznysů a za školné se zaplatí mezi osmi a deseti tisíci…

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc