Velký skok je u konce

Ekonomický růst měřený v HDP neodpovídá růstu kvality života. Tento názor je dnes sice mezi ekonomy už dost rozšířený, nicméně růst HDP pořád straší jako měřítko ekonomického úspěchu vlád a států. Na tvrdé kritice tohoto přístupu založil část své nové knihy Vzestup a pád amerického růstu slovutný americký ekonom Robert J. Gordon. Vyvrací nejen zastaralé teze ekonomů, ale přichází i se zajímavými analýzami. Píše sice o Americe, ale jeho kniha má obecnější platnost.

Během posledních tří milionů let, od nástupu hominidů až do roku 1800, se podle něj ekonomický pokrok pouze zdvojnásobil. Jinými slovy, naši předci, kteří sotva slezli ze stromů, se měli jen o něco hůř než běžný Američan na konci 18. století. Zrychlení na další dvojnásobek přišlo v letech 1800–1870, ale pak nastalo něco, co se podle Gordona zřejmě už nikdy nestane. Díky technickým inovacím a nárůstu produktivity práce nastal dramatický růst životní úrovně, který ovšem po roce 1970 začíná zpomalovat. A ekonomický růst měřený podle růstu HDP prý tento vývoj nezachycuje.

Reklama
Reklama

Nezahrnuje totiž zvyšování délky života, kvalitu zdravotnictví ani technické vymoženosti. Gordon ukazuje dramatický růst kvality života třeba na příkladu osvětlení. Růst HDP nezohledňuje cenové indexy, v tomto případě cenu za světlo, nanejvýš započítává ceny energie a ceny svítilen. Jenže ty neodpovídají tomu, jak neuvěřitelně zlevnilo samo světlo. Na počátku zmiňované éry, v roce 1870, lidé žili více méně v šeru; na jejím konci si užívali neomezeného světla. A podobně by se daly použít příklady splachovacích WC, letecké dopravy, televize, klimatizace, ústředního topení, aut a lepších pracovních podmínek.

Stručně řečeno, život Američanů se zlepšil mnohonásobně víc, než říkají údaje o růstu HDP, ale Gordon zároveň tvrdí, že tato éra končí. Přesněji skončila už v roce 1970; od té doby produktivita práce i kvalita života rostou mnohem pomaleji a čeká nás nejspíš jistý typ stagnace. Gordon se neobává ani tak globálního oteplování a jiných „mezí růstu“. Myslí si jen, že lidstvo vyčerpalo možnosti oné jednorázové velké změny a nevidí další příležitost, jak naše životy nějak zásadně dál vylepšit. Nesdílí ani entuziasmus nadšenců pro umělou inteligenci a nevěří na okamžik „singularity“, kdy roboti najednou promění náš život k lepšímu jako kdysi stroje.

Nejdéle žijící obratlovci

Pomyslnou zlatou medaili za dlouhověkost získali žraloci malohlaví, kteří se mohou dožít 400 let a pohlavně dospívají až ve 150. Ukázal to výzkum zveřejněný v časopise Science, který tak tyto obyvatele chladných vod severního Atlantiku pasuje na nejdéle žijící obratlovce.

Vědci určili stáří zkoumaných zvířat neobvyklou metodou – pomocí radioaktivního rozpadu. Využili k tomu tkáň oka 28 samic chycených omylem do rybářských sítí. Průměrný věk zvířat, která autoři výzkumu poté vypustili zpět do moře, byl nejméně 272 let. Největší samice, jejíž délka přesahovala pět metrů, může brázdit moře již asi 400 roků, ale rozhodně ne méně než asi 270 let. Podle analýz se pravděpodobně narodila v první polovině 17. století a byla tak současníkem například Galilea Galileiho.

Žraloci malohlaví (Somniosus microcephalus) rostou velmi pomalu, asi centimetr za rok. Kvůli extrémní dlouhověkosti a pomalému zrání se jejich populace možná ještě nevzpamatovala z nadměrného lovu před druhou světovou válkou, kdy sloužili jako zdroj oleje pro strojní zařízení. Většina samic narozených po válce, kdy poptávka poklesla, ještě nestihla dospět, a proto se rodí jen málo mláďat těchto tvorů.

Putin, přítel plavání

Ruska Julija Jefimova má sice stříbro na sto metrů prsa, ale medaili obrečela, protože publikum na ni bučelo – a vítězka, Američanka Lilly King, jí nepodala ruku a řekla, že Jefimova neměla vůbec soutěžit. Byla totiž před dvěma roky usvědčena z dvojího dopingu, přesto se za ni postavila plavecká federace (FINA) – a když olympijský výbor odmítl plošně zakázat účast ruské výpravy v Riu, Jefimova měla cestu do bazénu volnou.

Jefimovu není proč litovat, i když ona sama má pocit, že je bez viny a obětí světového spiknutí proti Rusku. O ruském dopingu pod dohledem Putinova režimu už bylo napsáno dost, ale zajímavý je v souvislosti s plavkyní šéf plavecké federace FINA Julio Maglione. Ten napadl zprávu protidopingové agentury WADA o ruské dopingové mašinerii s tím, že „překročila své pravomoci“ a chtěla z pozadí tlačit na vytvoření „globální koalice proti Rusku“.

Pro pořádek je třeba říct, že olympijský výbor se ani po drtivé zprávě WADA a hromadě důkazů o systematickém dopingu v Rusku neodhodlal k úplnému zákazu účasti Ruska na olympiádě. Tuto odvahu naopak našel paralympijský výbor, který zakázal účast ruským paralympionikům na soutěžích v Riu měsíc po olympiádě.  Ale vraťme se k Maglionemu. Jak píše The Guardian, tento šéf FINA má s Putinem očividně dobré vztahy, když mu předal osobně v Moskvě řád FINA – tedy ocenění pro „osobnosti, které významně přispěly k plaveckému sportu“. Oním Putinovým příspěvkem měla být organizace plaveckého mistrovství světa v ruské Kazani v roce 2015, jež proslulo svojí výpravností – a později také jako jeden z příkladů, jež protidopingová agentura WADA použila při popisu systematického ruského dopingu.

FINA byla už před tímto mistrovstvím varována asociací trenérů plaveckých sportů, že mistrovství bude ohroženo masivním dopingem. Maglione přesto prohlásil, že mistrovství v Kazani bylo nejlepším podnikem v plavecké historii vůbec. Není tedy divu, že ruská plavkyně dostala povolení startovat v Riu, když má tak silného zastánce v Putinově příteli. Ale nemůže se pak také divit, že její výkon nikdo nebere vážně a obecenstvo bučí.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte