0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Rozhovory6. 8. 201613 minut

Byli jsme trochu jako kočovníci ze Star Wars

,
foto: Matěj Stránský
Hudebni duo Cermaque a Iamme Candlewick • Autor: Matěj Stránský

Jen tak se sbalit, cestovat a skládat písně, to zažili už mnohokrát. Jde to ale dohromady s čerstvým rodičovstvím? S písničkářským párem, Jakubem Čermákem a Iamme Candlewick (Andreou Čermák Knotkovou), o dospělém životě, o solidárním evropském spolubydlení, o hraní hudby na ulici a také o albu Gravitace, které společně vytvořili během půlročního putování po Evropě.

Cíleně jste cestovali po nejrůznějších typech alternativního bydlení. Začali jste v Mietshäuser Syndikat – což je komunitní bydlení v Lipsku, pokračovali přes slovinské squaty až do toskánské hippie komunity. Všechny tyto typy bydlení jdou ruku v ruce i s různými typy politického a společenského uvažování.

Reklama

Jakub: Myslím, že všichni cítíme, jak standardní model městského bydlení přináší velká omezení. Mnoho lidí – od singles po matky s dětmi na pískovištích – se ocitá na takových ostrůvcích samoty. Tím pádem je zajímavé zkoumat, jak zase žít komunitně a zvykat si na různou míru těsnosti.

Iamme: Styčný bod všech jmenovaných zařízení je, že se tu lidi snaží dělat něco dohromady – a to je dneska vzácné. Společnost se drobí do nukleárních rodin, kde si lidé hlídají prostor a nechtějí, aby jim do něj někdo lezl. Už na písku máš svoji lopatičku a nechceš ji půjčovat kamarádovi. To je, myslím, tématem těch společenství: snaha se dohodnout, snaha o kompromis, snaha o vzájemný respekt. Co se týká Lipska, Plagwitz je industriální čtvrť, odkud se firmy stáhly a zůstalo tu hodně relativně levných budov. Místní party je začaly skupovat. Lidé si vzali dohromady půjčku, třicet na jeden barák, a spláceli ji formou levného nájmu, až se dům stal majetkem celé komunity a každý v něm má nějaké místo.

Tohle je progresivní způsob spolubydlení, jak to ale probíhá v zavedených komunitách fungujících po desetiletí?

Iamme: Dobrý příklad je toskánský Avalon. Zdejší komunitu založil Mario, kterému je dnes už osmdesát, patřil mu vesnický dům s velkými pozemky a přišlo mu škoda, aby ležely ladem, tak dal prostor k dispozici lidem, kteří za ním přijížděli na návštěvu. Dnes bydlí v sezoně v domě asi padesát lidí, mají vlastní olivový háj, starají se o včely, někteří si postavili jurty nebo hliněné domky. Jídlo všem vaří ten, kdo má náladu. Zajímavou obyvatelkou byla Klára, jedna z prvních osob, které se do komunity přistěhovaly, přitom pochází z aristokratické rodiny. Podědila velké množství peněz, ale místo aby si koupila vilu s bazénem, zabydlela se s rodinou v komunitě. Chtěla dát dětem zážitek dětství v solidárním prostředí.

Jakub: I když to možná na pohled působí jako taková prvobytně pospolná společnost, je dobré dodat, že půlka lidí, co tam žijí, jsou programátoři nebo ajťáci. Chtějí žít v přírodě, s minimálními náklady – ovšem ne aby ušetřili, ale třeba proto, aby nenadužívali přírodní zdroje.

To symbolizuje proměnu trhu práce. I vy sami jste příkladem, když děláte na dálku klipy přes internet a měníte si Evropu ve svůj open space. Není tahle touha po prostém životě v přírodě spojená s využíváním hypermoderních technologií výrazem velkého luxusu?

Jakub: Trochu mi to připomíná pouštní kultury ze Star Wars, kočovníky s hyperlokátory a laserovými meči… Ale nemyslím si, že by se náš životní styl dal brát jako příklad nějakého trendu. Hodili bychom se asi spíš do středověku, kdy lidé ovládali různá řemesla a často s nimi i cestovali.

Není v tom i generační napětí? Řekněme, že zakladatelé hippie komunit měli jiná očekávání než „startupisté“ pracující na wi-fi.

Jakub: To bych se neodvážil říct. Vždyť z mnoha amerických hipíků se stali lidé, kteří na konci sedmdesátých let spustili počítačovou revoluci.

Iamme: Odnesla jsem si z toho jedno poznání o sobě samé. Uvědomila jsem si, že součástí mojí potěchy z cesty a jednoduchého životního stylu je také to, že se můžu kdykoli vrátit do civilizace. Představa, že jsem uvězněná někde na samotě, odkud se nedá odjet a musím každý den dojit krávy, mě asi nebude celý život bavit. Zároveň to, že mi stačí sedmilitrový barel vody na den, neznamená, že nemohu využívat technologie. Láká mě diverzita a možnost, že všechno lze skloubit se vším.

Jakub: Tohle by se možná za generační znak či trend označit dalo, to nutkání zůstat otevřený všem možnostem života.

Jak na cestě žili, jak skládali písně a jak vnímají současné Česko? Celý rozhovor najdete v aktuálním Respektu 32/2016

Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.

Online přístup ke všem článkům a archivu

Články i v audioverzi a mobilní aplikaci
Možnost odemknout články pro blízké
od 150 Kč/měsíc