Nakonec rozhodnu já

Vždy jsem byla odhodlaná jít do míst, kterým dominují muži – což rockové kluby jsou – a změnit je,“ konstatuje zpěvačka Kathleen Hanna v nedávném rozhovoru pro server Makers. „Zbavit je agresivní macho energie a udělat z nich prostředí, kde se nakonec každý – ženy, gayové – bude cítit bezpečně.“ Roky, které tato punková aktivistka v mládí prožila coby dobrovolnice v centru pomoci při domácím a sexuálním násilí, nadobro poznamenaly to, co si později vytyčila dosáhnout jako hudebnice. A není toho málo.

Asi nikdo jiný nemá tak velkou zásluhu na tom, že se feminismus rozšířil z univerzitních poslucháren do populární hudby. Na počátku devadesátých let to bylo úsilí její kapely Bikini Kill a hnutí Riot Grrrl, které přispělo k tomu, že se z klučičích punkových klubů stala místa, kde se postupně i ženské kapely a publikum mohly cítit vítané. Právě v podání Bikini Kill a za přispění silného, vzteklého hlasu Kathleen Hanna se punk a ženská, potažmo dívčí identita, staly jedním tématem. Začaly se tu formovat hodnoty rovnoprávnosti, jež v průběhu jedné generace prosákly z klubů až do středního proudu.

O pětadvacet let později by už Kathleen Hanna mohla cítit jisté zadostiučinění. Komerčnímu popu dominují zpěvačky, feminismus často slouží jako marketingový slogan, nálepkou ženského hnutí se zaštiťují globální hvězdy jako Taylor Swift, Beyoncé nebo Björk. Její heslo Girl Power si…