Ostrava pořád nemá dobrou pověst. Její směs bezútěšnosti a syrovosti zároveň láká rok od roku více lidí z celé Evropy. Byť jen na otočku: na místní hudební festival, který začínal skromně a živelně před patnácti lety, se letos chystalo více než čtyřicet tisíc lidí. Když se člověk vyškrábe na vyhlídku nad spleť komínů, trubek, těžebních věží a zrezivělých plynojemů, které rámují Colours of Ostrava, uvidí tu obrovskou masu lidí pod sebou tančit. Čtyřicet tisíc: zhruba stejný počet lidí se za patnáct let existence festivalu ze zdejšího kraje odstěhoval za lepším životem do Prahy, Brna a dalších měst. Ti, kdo neodešli, věří, že se Ostrava mění k lepšímu. Anebo prostě nechtějí žít jinde.
Všechny vyhodili
Ve chvíli, kdy se otevírají brány festivalu a do zrekonstruovaného areálu v Dolních Vítkovicích proudí davy lidí, kteří sem přijeli čtyři dny tančit na hudbu globálních hvězd jako Tame Impala, Underworld nebo Anohni, o pár set metrů dál v restauraci Krčma je atmosféra o poznání skromnější. V zakouřeném lokále běží televize, u stolů posedává pár hostů, kteří z půllitrů usrkávají Ostravar. Někteří z nich ještě pamatují devadesátá léta, kdy se do dnešního festivalového areálu nechodilo tančit, ale na šichtu.
Růžena Kolářová (60) nastoupila v železárnách v roce 1973 hned po maturitě jako asistentka na personálním oddělení. Její budoucí manžel tam zase pracoval v pecích. „Všichni tam dělali. A všechny nás pak vyhodili,“ říká paní Kolářová a celý stůl se hořce uchechtne.…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 44 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
