Zní to jako dobrá rada přepracovanému workoholikovi. „Zruš ten deadline, už o tom nežvaň. Ať všichni koukaj, tak tě neznaj,“ deklamuje zpěvák a textař Petr Marek v úvodních verších albové novinky své kapely Midi Lidi. V touze sejmout ze sebe všechny závazky a úkoly, které se na člověka v produktivním věku valí, se nese i zbytek aktuální desky Give Masterpiece a Chance!.
Zdejší kritika přivítala čtvrté řadové album s takřka bezvýhradným nadšením. De facto šlo o nejočekávanější tuzemskou popově-taneční desku léta, která má potvrdit status tria coby jednoznačného koncertního taháku. Přesto ony výzvy k odpočinku, jako by se odrazily i v nové tvorbě, která nedokáže zapřít monotematičnost a únavu. V širším plánu tato deska dokonale vystihuje podezření, že na české scéně stále ještě nefungují obchodní – natož kulturní a myšlenkové – struktury, které by dokázaly vyprodukovat pop, jenž nechce být jen jednoduše podbízivý.
Midi Lidi jsou v tomto ohledu v nezáviděníhodné a zároveň průkopnické pozici, podobně jako třeba jejich generační spřízněnci Tata Bojs. Na jedné straně jsou příliš sofistikovaní na tuzemský rozhlasový mainstream. Na straně druhé jako by s sebou stále nesli zátěž dětství, spojeného s vyprázdněnou normalizační popovou hudbou. Tato okolnost jako by jim dodnes znemožňovala brát žánr jménem „pop“ s vážností a upřímností.
Vážný obsah, pitomá forma
Po pětileté odmlce od poslední optimistické řadovky Operace „Kindigo!“ se Midi Lidi vrátili…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 44 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
