120B_foto_profimedia_R26_2016
„Fanoušci nám nabízejí penisy svých zesnulých zvířat.“ • Autor: AFP, Profimedia

Jen několik set metrů od největší katedrály v Reykjavíku stojí muzeum zasvěcené penisům, jediné svého druhu na světě. V devadesátých letech jej založil Sigurður Hjartarson, dnes muzeum řídí jeho syn. „Nejde o velikost, ale o rozličnost,“ říká Hjörtur Gísli Sigurðsson.

Kolik penisů máte?

Aktuálně 284 asi padesáti živočišných druhů.

Co přesně je tu k vidění?

Najdete tu kolekci samčích reprodukčních orgánů. Velké jsou na zdi nebo jen tak v prostoru, třeba stosedmdesáticentimetrový falus plejtváka obrovského, na jiné si musíte vzít lupu, pyjová kost křečka měří dva milimetry. Jsou tu i umělecké předměty, jako stříbrné sousoší penisů patnácti islandských házenkářů.

Kde se vzalo?

Vytvořila je moje sestra na počest stříbrné medaile z olympiády v Pekingu v roce 2008, kterou tam naši házenkáři získali. Pro Island to byla velká výhra, a každý jim chtěl nějak vyjádřit dík. Moje sestra se rozhodla přispět takhle. Z hlíny vytvarovala penisy házenkářů, pak je vypálila a natřela stříbrně. Vlastně ani nevím, jestli měla předlohu; trochu doufám, že ne, nebo minimálně ne od všech.

Jak se člověk stane falologem, odborníkem na pohlavní údy?

Zdědil jsem to po tátovi, ten – dá se říct – byl prvním falologem. Jednou dostal jako suvenýr z cesty dárek bič upletený z býčího penisu. Řekl si, že podobných věcí je určitě víc, a začal se po nich pídit; to bylo na začátku sedmdesátých let. Nakonec se pustil do sbírání penisů různých zvířecích druhů a v roce 1997 založil muzeum. Tenhle koníček ho držel čtyřicet let – ve sbírce chtěl mít penisy všech živočišných druhů na Islandu, nebo ještě líp na celém světě. Takovou archu penisů. Když šel v roce 2011 do důchodu, muzeum mi přenechal; do té doby jsem dělal manažera v hotelu v Reykjavíku. Je to skvělá práce a je mi ctí být ředitelem takového muzea.

https://www.youtube.com/watch?v=P9L_qB3pdjk

Jak se dostáváte k exponátům?

No rozhodně ne tak, že bychom nějaké zvíře zabili, případně jej odchytili, vykastrovali a nechali jít. Výhoda Islandu spočívá v tom, že se tu všichni tak nějak známe, takže si dáme vědět, když třeba někdo cestuje do zahraničí na lov nebo když vyrazí velrybáři. Prostě se kontaktujeme a vezmeme si část, kterou nikdo kromě nás nechce. Naši přátelé také sledují, zda někde velryba neuvízla na pláži. Můj otec stále čeká, jak s nadsázkou říká, na svého Moby Dicka (v angličtině je „dick“ slangový výraz pro pánské přirození – pozn. red.). Nebo zda se k Islandu na kře neplaví lední medvěd – toho pak pobřežní hlídka musí zastřelit. Máme ale fanoušky i v jiných zemích, takže nám chodí nabídky: třeba že někomu umřelo zvíře a jestli nechceme jeho penis.

Jak exponáty uchováváte?

Buď je vysušíme, nebo naložíme do formaldehydu. Takže letitých kousků se nezbavujeme, ale to neznamená, že nechceme do sbírky novější, mladší či větší kousky.

Takže na velikosti záleží?

Nám ne. Za ta léta jsem se naučil, že někteří samečci jsou prostě šťastnější než jiní, a asi by vás překvapily rozdíly v rámci jednoho druhu, třeba u antilop. Nejde jen o velikost, ale i tvar a barvu. Takže nabízíme kvůli pestrosti i penisy od jednoho druhu: uvědomíte si tak, jak jedinečný je každý tvor na téhle planetě.

Od roku 2011 máte i lidský penis. Jak jste jej získali?

Jeden Islanďan, který se znal s mým otcem a jeho projektu fandil, se rozhodl, že nám svůj penis po smrti věnuje a bude tak prvním dárcem reprodukčního orgánu na světě. Jeho rodina s tím kupodivu neměla problémy. A už máme nasmlouváno pět dalších: dva Němce, dva Američany a jednoho Brita.

Do muzea zajde ročně kolem čtyřiceti tisíc lidí, z toho asi šedesát procent žen. O co je největší zájem?

V závěru vždycky o suvenýry. Začínali jsme s kondomy v barvě polární záře, dnes jsou velmi populární trička s nahým Thórem nebo cukřenky ve tvaru penisu.

Neměl jste třeba v dětství problém, že jste součástí tak trochu bizarní atrakce?

Nijak zvlášť, o atrakci určitě nejde, spíš o biologii nebo tak trochu jiné umění. Navíc, na Islandu se ctí hlavně přirozenost. Ani nahota tady není nic, za co by se člověk měl stydět. Všichni jsme si v ní rovni.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte