Ze všech hrůzostrašných historek, které nám matka vyprávěla, nás nejvíc děsila ta o chlapci, který se zabil elektrickým proudem, když doma otevřel bosou nohou ledničku. To proto, že trest následoval až po smrti. Ten chlapec – jednou mu bylo třináct, jindy patnáct – nejenže umíral v šílených bolestech, ale jeho tělo sežehnuté na uhel se smrsklo tak – tady maminka ukázala rukama, jak bylo velké –, že ho museli pohřbít v rakvičce pro miminka.
Jednou, právě když matka pochmurným hlasem dospěla k místu s úplně, ale úplně zčernalým tělem, přerušil můj bratříček, který ještě nechápal odstrašující význam těch historek, její vyprávění a nadšeně vykřikl:
„Jako černá Panenka Maria!“
Pohled, kterým ho matka zpražila, sežehl na uhel i jeho chuť říkat cokoli dalšího, a ačkoli jsme věděli, že mu hlavou běží myšlenky na sošku svaté panenky z Montserratu postavenou u babičky a dědečka na malém stolku, od té doby neříkal nic. Jednou ho babička přistihla, jak se ji snaží strčit do ledničky, ale odmítl vysvětlit proč. Určitě to byl nápad Anny, naší prostřední, ale on ji neprozradil. Na Kika byl vždycky spoleh.
Další na našem žebříčku popularity byla historka o chlapci, který se vrhl do řeky z železničního mostu. Most byl ohromnou kovovou konstrukcí se dvěma kolejnicemi a ochozem na každé straně. Procházet se po ochozech zbudovaných z kovových plátů bylo pochopitelně zakázané. Pláty byly tak prorezavělé jako sama cedule s nápisem zakazujícím vstup. Po několika centimetrech byly vždy…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
