Medvěd bambusový – jak mu víceméně správně říkali prvorepublikoví přírodovědci – je toho času populární přibližně jako dozorce z gulagu. Elegantně to shrnula obálka posledního březnového čísla tohoto ctěného časopisu: krvežíznivý panďák chystá své vyceněné zuby ke konzumaci nebohého Krtečka. (Pan Reisenauer je génius.) Leč poznámky v podobném tónu se dají odposlechnout tam i onde. Ikona ochrany přírody se v Česku pomalu přetváří ve značku orientální hrůzovlády. Což není správné, spravedlivé ani sportovní.
Není těžké si domyslet, proč si v pekingském politbyru z pandy vyrobili maskota. Je to baculaté, huňaté a veskrze roztomilé zvířátko s plným nárokem uzavírat televizní zprávy. Nicméně nemusíme na politickou hru přistoupit a udělat jej naopak záporákem. Své vnitrodruhové rozbroje si laskavě vyřizujme bez nevinných rukojmích.
Ledaskdo už popsal své pochyby o pandě v pražské zoo. V podstatě jim rozumím. Po březnovém dění v metropoli není úplně divoké si představit, že někdo v tuzemské politice za medvěda nabídne souhlas s čínskou suverenitou nad vším od Bombaje po Kurily.
Očividně to jde také jinak. Svoji první živou pandu jsem viděl v Západním Berlíně někdy v roce 1990. Stejně jako Joachim Gauck onehdy v Pekingu předvedl, že se prospěšný obchod nevylučuje s rozhodnou řečí o svobodě a demokracii, ani Helmut Kohl tenkrát kvůli zvířeti nemusel schvalovat pojíždění tanky po studentech.
Zoologové strávili asi půldruhého století řešením otázky, co je vlastně černobílý…
Tento článek je v plném znění dostupný předplatitelům.
Odemkněte si všech 44 článků vydání zakoupením předplatného. Pokud jste již předplatitel/ka, přihlaste se.
Pořízením předplatného získáte přístup k těmto digitálním verzím už v neděli ve 12 hodin:
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
