Někdo ze slavných romanopisců snad kdysi prohlásil cosi v tom smyslu, že dobrý autor se pozná podle toho, jak dokáže popsat zavazování tkaniček. Na tenhle citát si nelze nevzpomenout při četbě textů, v nichž bývá tematizováno psychické, sociální a sexuální excentrično – a zvednout tak stavidla pochybností ohledně schopností vylíčit něco, co nešokuje maloměšťáka samo o sobě. Platí to zvláště v případech, kdy autor všechny ty vykolejené a sexuchtivé podivíny, pornoherce, závisláky a všelijak labilní a psychiatricky diagnostikovatelné postavy hrne na čtenáře ve vykonstruovaných zápletkách a nevěrohodně naaranžovaných kontextech. Aby snad překvapil krkolomnou pointou? Libertinskou světaznalostí? Jenže co může našince – a zvlášť pamětníka budky z devadesátkového pořadu TV Nova Tabu – v tomto směru zaskočit?
Povídkový soubor Pavla Bušty (1991) Sigmundovy můry (rozuměj můry Sigmunda Freuda, jak naznačuje ztvárnění psychoanalytikovy podobenky ze zadní části obálky) z výše popsaných důvodů nakonec vyznívá tak, že vlastní akt psaní je autorovi simulátorem nevšedního zážitku. Ale už to nutně neplatí pro čtenáře. A navzdory místy vtipné charakteristice či sympatickému poznatku o neveselých pravidlech životaběhu pak vyznívá kniha umělecky, a tedy i myšlenkově značně recyklovaně; jenom těch popkulturních odkazů a stereotypních berliček.
Podobné je to s autorským výtvarným doprovodem knihy v podobě amatérských „crazy“ koláží. Je s podivem, že porota Magnesie Litery,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
